pátek 29. ledna 2016

Před cestou na rovník

Před cestou na rovník


Když cestujete do končin, kde doposud nebyl nikdo z vašich přátel, kde nebyl ani nikdo z vašich facebookových přátel, ba dokonce ani nikdo z přátel vašich přátel, nezbývá vám nic jiného, než se spolehnout na informace získané v knihách, průvodcích a na internetu. O to víc je k podivu, že i na začátku jednadvacátého století se na naší planetě najdou místa, o kterých toho ani v průvodcích (pokud vůbec existují), ani na posledně jmenovaném internetu příliš nenajdete. 

Jedním z takových míst je i malinkatý ostrovní státeček a bývalá portugalská kolonie SVATÝ TOMÁŠ A PRINCŮV OSTROV, resp. jak oficiální název hlásá República Democrática de São Tomé e Príncipe. Kdykoliv jsem ve společnosti vyslovil toto jméno (jeho českou variantu), spatřil jsem na tvářích ten nevědouce-omluvný výraz, který vám má taktně naznačit, že nikdo netuší, kam to vlastně jedete. V lepších případech se pak váš protějšek aspoň pokusí tipnout a vystřelí: "To je někde v Karibiku, že?"
Ostrovní pobřeží (zdroj: www.billtrips.com)
Ne, není! I když asi lze pochopit vzhledem k názvu tohoto mikro-státečku to mylné umístnění do Karibiku, kde však nikdy Portugalsko žádnou kolonii nemělo. Svatý Tomáš totiž leží nikoliv u amerických, ale u afrických břehů, přesněji v Guinejském zálivu a úplně nejpřesněji přímo na rovníku západně od kontinentálního Gabonu.



Byl to také historický román ROVNÍK portugalského spisovatele Miguela Sousy Tavarese (do češtiny přeložený, doporučuji hlavně pro milovníky romantických a milostných románů, ke kterým já nepatřím), který díky detailním popisům tamních scenérií dokázal upoutat mou pozornost o tento doposud nepoznaný tropický ráj a vyvolal ve mně nutkavou touhu se tam někdy podívat. Sen se stal letos skutečností, a už jen pár dní mě dělí od cesty tam, tam na ty dva nepoznané ostrůvky někde na rovníku.
Vnitrozemí ostrova Svatý Tomáš (zdroj: www.reddit.com)
A vzhledem k tomu, že neexistuje k dostání žádný průvodce, že na internetu je jen několik cizojazyčných příspěvků a že se u nás jen těžko setkáte s někým, kdo na Svatý Tomáš někdy zavítal, pokusím se zde na svém blogu tento hendikep napravit a podělit se tak o své zážitky a postřehy, jak přímo online z místa (internet by měl být na ostrově zaveden), tak i po návratu. To slibuji! 

P.S. Potřebné dávky očkování už mám, svou zrcadlovku si snad nezapomenu vzít, a balit, balit budu klasicky až na poslední chvíli.

úterý 26. ledna 2016

Jak chutná bananas?

Jak chutná bananas?


Pokud se někdy vypravíte na Madeiru, tak rozhodně zavítejte na centrální tržnici MERCADO DOS LAVRADORES (farmářská tžnice) v hlavním městě FUNCHAL (Funšal). Ta návštěva bude rozhodně stát za to! Obvzláště pro nás, vnitrozemské sladkovodní kapry, je to někdy až dost neuvěřitelná a barvitá podívaná.



Na první pohled Vás jistě zaujme krásná historická budova tržnice s nádherně ozeleněným a kvetoucím atriem, ale ze všeho nejzajímavější jsou produkty, které se zde nabízejí. Ostrov Madeira je totiž nádherně kvetoucí a úrodnou zahrádkou obklopenou na ryby bohatými vodami Atlantického oceánu. Takže zde, v této výkladní skříni ostrova, naleznete zejména ryby, květiny a ovoce.

Rybí trh je, i vzhledem k hygienickým požadavkům, od zbytku tržnice oddělen, ale jeho návštěvu by bylo škoda vynechat. Pro nás suchozemce je to opravdu zajímavá podívaná a málokdy se nám podaří pojmenovat, co to vlastně na porcovacích stolech leží za stvoření. Bezpečně jsem snad poznal jen tuňáka (je to vskutku impozantně velká ryba) a pak už jenom důvěrně mi známou sušenou tresku BACALHAU (o ní více zde: V říši sušené tresky). 





V hlavní části tržiště pak už nastává opravdová exploze barev způsobená prodejci exotických květin, sušených bylin, koření a ...



...a zejména prodejci ovoce. Ovoce tu ale není jen tak ledajaké! Kromě nám běžně známé klasiky (banány, papája, fíky,..), se tu můžete setkat například s velmi exotickými druhy nesoucími i velmi exotická pojmenování: GOIABA, ANONA, PITANGA, INHAME ...(malý průvodce po exotickém ovoci naleznete v angličtině zde Ovoce z Madeiry).  Rovněž taková MARACUJA zde dokáže překvapit, nenajdete tu totiž jen jednu maracuju, ale rovnou několik různých odrůd např. banánovou, rajčatovou, mandarinkovou...skoro by se chtělo říci, jako ze zahrádky pana Mičurina.



Pokud bych však měl z exotického ovoce zmínit opravdovou raritu, tak bych uvedl BANANAS. Jak by samotný název mohlo napovídat, mohlo by se jednat o křížence banánu a ananasu. Však taky toto ovoce má tvar banánu a strukturu ananasu! Ale ve skutečnosti se jedná o plod speciální odrůdy PHILODENDRONU (Monsteria Deliciosa), snad původem z Mexika. A jak tedy tato specialita chutná? No až tak žádná sláva to nebyla, ale spíše chutnala jako ananas.


neděle 24. ledna 2016

Z letiště na letiště

Z letiště na letiště


Vzdušnou čarou je vzdálen Lisabon od Prahy 2243 km a Madeira už dokonce 3216 km. Z těchto velkých vzdáleností, ale i z faktu, že Madeira je ostrov (o Azorech ani nemluvě), jasně vyplývá, že nejlepším možným způsobem dopravy do Portugalska je letecky. A tak je letiště logicky prvním místem, které návštěvník Portugalska spatří. Možná se tady zarazíte a řeknete si, proč se o tom vlastně tak rozepisuji. Však čtěte dál a pochopíte, že ta portugalská letiště jsou tak trošku "jiná".


Letiště Lisabon - AEROPORTO DA PORTELA (LIS)


Toto hlavní portugalské letiště není až tak zvláštní svojí architekturou, jako  svým umístěním téměř v centru města! A tak je přílet do Lisabonu vždy nevšedním zážitkem. Ostatně kde jinde v Evropě se vám před přistáním poštěstí téměř nahlédnout do obývacích pokojů lidí, kteří bydlí v jeho těsném sousedství! V plánu je sice i výstavba nového moderního letiště, ve větší vzdálenosti od města (na jih od řeky Tejo), ale finanční krize smělé plány na nové letiště odložila na neurčito. Však až na lidi ze sousedství, si všichni cestující užívají právě výhodnou polohu letiště, a to, že se do centra města dostanou za několik desítek minut přímou linkou metra. A já budu za týden jedním z nich!

Letiště Porto - AEROPORTO FRANCISCO SÁ CARNEIRO (OPO)


Nevím zda bylo úplně moudré toto letiště pojmenovat po bývalém premiérovi země, který zahynul právě při letecké havárii (1980), když z tohoto letiště odlétal...Nejen ocenění pro nejlepší evropské letiště roku 2007, ale i moderní hi-tech architektura studia ICQ (Inovação Construção Qualidade) však dokládají, že modernizovaný terminál letiště z roku 2006 stojí za důkladnější prohlídku a ne jenom pro rychlý nástup a výstup z letadla.






A samozřejmě, že ani zde nechybí přímé spojení města a letiště metrem....co bychom za to my Češi dali! 


Letiště Beja - AEROPORTO DE BEJA (BYJ)


Tak toto mezinárodní letišťátko nacházející se uprostřed jihoportugalského regionu ALENTEJO je opravdovou raritou! A bylo by i velmi nečekané, pokud byste se na něj někdy podívali. Letiště vybudované na místě bývalé vojenské základny bylo pro veřejnost otevřeno v roce 2011 a od té doby na něm bylo odbaveno pouze pár letů. Není se čemu divit, když samotné městečko BEJA, které leží uprostřed vesměs zemědělské krajiny, má všeho všudy jen 35 000 obyvatel. A tak se nyní hledá, pro tento vrcholný přehmat a příklad nehospodárného plánování, jiný účel - ve hře je například přeměna na letiště nákladní.


Letiště Funchal - AEROPORTO INTERNACIONAL DA MADEIRA (FNC)


No, a když už jsem u těch letištních kuriozit, může se Portugalsko ještě pochlubit jednou raritou, a to letištěm na Madeiře. Vzhledem k velmi členitému charakteru ostrova a téměř absenci jakékoli dlouhé a rovné plochy, patří toto letiště k těm pro odvážnější. Letiště je totiž vystaveno těsně mezi příkrý mořský útes a strmě stoupající hory, a samotné přistání se tak zejména za špatného počasí stává opravdovým dobrodružstvím. Tento fakt, spolu s tragickou leteckou havárií z roku 1977, vedl k prodloužení ranveje a jejím vytažení nad mořskou hladinu pomocí unikátní mostní konstrukce (na jejím projektu se osobně podílel i můj kolega, český mostní inženýr Pavel Hustoles). 
(zdroj: http://routelab.ana.pt/)
A závěrem bych se ještě rád podělil o jednu užitečnou radu, kterou mi dávala moje kamarádka právě před odletem na posledně jmenované letiště: "Nikdy netleskejte, dokud letadlo úplně nezastaví!" Při jejím letu se totiž pilotům nepodařilo přistát ani na 3 pokusy, a tak se vždy letadlo hned po dosednutí zase rychle vzneslo a nakonec muselo přistát až na sousedním ostrově PORTO SANTO. "Nemusím ti asi popisovat, jak to po těch třech neúspěšných pokusech v letadle vypadalo", dodala.


Já Vám tedy popřeji, abyste byli podobným zážitkům, nejen při letech na Madeiru, ušetřeni a aby byly všechny Vaše lety vždy bezpečné a pohodové! BOA VIAGEM, šťastnou cestu!

čtvrtek 21. ledna 2016

Kde se rodí portské

Kde se rodí portské



Portské není z Porta! Toto striktní konstatování je možná odvážné, ale pravdivé, i když i Porto hraje v životním cyklu výroby portského vína svou významnou roli. Pokud ale opravdu chcete navštívit pravé rodiště tohoto sladkého a silného tzv. fortifikovaného vína, musíte si z Porta popojet hluboko do vnitrozemí, proti proudu řeky DOURO (douru).


Strmá úbočí této řeky, vnitrozemská poloha určující horká léta a chladivé zimy a břidličnaté podloží, dalo místnímu regionu ty nejlepší předpoklady pro pěstování vína. Však je zdejší vinařská oblast deklarována jako nejstarší na světě (deklarována v r. 1757). A celý vinařský region nesoucí prestižní označení nejvyšší kategorie portugalských vín Denominação de origem controlada (DOC) je zařazen i pod ochranu UNESCO.



Zdejší bílé i modré odrůdy vín, nabízí díky své přirozeně vysoké cukernatosti, ideální základ portskému vínu. Všimli si toho i Angličané, kteří v touze najít víno vhodné pro anglický trh navštívili i zdejší kraj. Během své expedice se údajně setkali i s biskupem z městečka LAMEGO, které se nalézá téměř uprostřed dnešního vinařského regionu. 

Socha biskupa z Lamega stojí ve středu města 

Biskup z Lamega své anglické návštěvě nabídl zvláštně silné a sladké víno, což je dodnes typickou charakteristikou portských vín. Tato sladkost a vysoké množství alkoholu (až 21%) je způsobeno včasným přídavkem silné vínovice (77% pálenky) do kvasícího vína. Víno tak přestane přetvářet cukr v alkohol, zůstane sladké, ale zároveň přidáním silné pálenky (tzv. fotifikací) získá i hodně alkoholu

Toto vše se odehrává právě v regionu údolí řeky Douro a to navíc z odrůd zde a pouze zde vypěstovaných. Nemůže tak být tedy pochyb o tom, kde je pravé rodiště portského! A dokonce i první zimu zůstává takto posílené víno ve zdejším kraji. Důvodem jsou právě chladnější zimy než v Portu (ležícím na pobřeží), které prospívají usazování kalů ve víně. Až teprve na jaře následujícím po roce, kdy bylo víno sklizeno, je portské přepraveno do Porta (resp. do Vila Nova de Gaia) k dalšímu zpracování, skladování a exportu.

Byla by však velká škoda zdejší kraj opustit (stejně tak jako portské na jaře) a neužít si něco z jeho krás! Například hned v Lamegu stojí za návštěvu krásné centrum města, nad kterým se na kopci tyčí poutní kostel Santuário de Nossa Senhora dos Remédios, který je spojený s městem impozantním barokním schodištěm čítajícím 686 schodů! (na vlastní kůži vyšlapaných).





Ale úplně ze všeho je nejlepší, když si alespoň na jednu noc zamluvíte pokoj v nějaké QUINTĚ (kintě=farmě, statku) v údolí Doura, kde Vás rádi nejen ubytují, ale i rádi nabídnou své domácí portské. A posuďte sami, zda může být něco krásnějšího, než se v horkém létě uvelebit se sklenkou vína v chladivém bazénu, který je usazen mezi viničními řádky, a s krásným výhledem do údolí přemítat o životě, nebo například o tom, zda si domů do Čech přivést portské RUBY, TAWNY nebo BRANCO, ale o těch zase až někdy příště.

A zde, po dlouhém přemlouvání, prozrazuji jedno své tajemství, souřadnice onoho bazénu uprostřed vinic: 41°09'08.6"N 7°40'40.0"W


středa 20. ledna 2016

V říši sušené tresky

V říši sušené tresky


BACALHAU (bakalja-u), s tímto slovíčkem se setkáte v Portugalsku i ve většině jeho bývalých koloniích na každém rohu, zejména v každé kuchyni, restauraci, či obchodě s potravinami. A to z jednoho prostého důvodu, jedná se totiž bez diskusí o nejvýznamnější, ba dokonce přímo o národní portugalské jídlo. A o významu této krmě pro portugalské žaludky svědčí i to, že si tato sušená treska vysloužila lichotivou přezdívku FIEL AMIGO - věrný přítel.


Sušená treska nesmí chybět ani na štědrovečerní tabuli a Portugalci jí dokáží připravit na více jak 1000 způsobů, o čemž Vás přesvědčí nejen restaurace servírující tresku na mnoho způsobů, ale i knihkupectví plná kuchařek zaměřených výhradně na bacalhau.

Bacalhau à Braga, jeden z mnoha způsobů přípravy 
A jak se vůbec tato pochoutka dostala na talíře portugalských domácností? To, že Portugalci byli slavnými námořníky a objevovali pro Evropu nové země není žádnou novinkou. A protože námořníci potřebovali na svých mnohoměsíčních cestách dostatečné zásoby nekazícího se jídla, začali experimentovat se sušením a solením ryb, které tím získaly na trvanlivosti. Nejvíce se k tomuto způsobu "konzervování" solí hodila treska obecná, ta která se jako na potvoru nenachází u portugalských břehů, ale většinou až daleko na sever v chladných vodách Severního moře. Například Norsko je jedním z největších exportérů tresky do Portugalska, kam jí každý rok dodá až 60 000 tun!
Sušárna tresky na Madeiře, skelety obklopují loď s madeirskou a portugalskou vlajkou 
Tradiční postup přípravy bacalhau pak spočívá v rozpárání tresky, navlečení skeletu na dřevěnou mřížku s následným sušením na slunci a prosolením. Tento zdlouhavý proces už však není příliš běžný a byl nahrazen sušením pomocí umělých lamp ve velkých halách. Já však měl to štěstí, že jsem se na tradiční způsob sušení tresky mohl podívat při své cestě na portugalský ostrov MADEIRA, u jehož břehů se taky nějaká ta treska občas ukáže.


V přístavu malého městečka CÂMARA DE LOBOS (v překladu tulení doupě), ležícím pár kilometrů západně od madeirské metropole FUNCHAL (funšal), se právě sušilo několik stovek takto připravených tresek. I když více než sušárnu tresky mi tato podívaná připomínala sklad papírových létacích draků, i když podle čichu nemohlo být pochyb, že jde o bacalhau.


Bohužel sehnat bacalhau v Čechách je téměř nemožné, což značně redukuje možnost si i u nás připravit toto nejtradičnější portugalské jídlo. Ale nebojte se, jak ze sušeného kusu přesoleného rybího masa připravit nějakou tradiční portugalskou lahůdku a kde ho u nás sehnat, Vám představím v nějakém dalším příspěvku.


neděle 17. ledna 2016

Draci z Porta

Draci z Porta


Lid portugalský můžeme rozdělit na muže a na ženy, na staré a na mladé, na ty ze severu a na ty z jihu, na ty z pobřeží a na ty z vnitrozemí, ale  hlavně nesmíme lid portugalský zapomenout rozdělit na zelené, na červené a na modré.

Právě toto poslední barevné rozdělení je pro každého Portugalce zásadní otázkou a nemá nic společného s nějakou "rasovou" záležitostí, ale s příslušností k jednomu ze tří fotbalových klubů tzv. velké trojky tj. SPORTING LISABON (zelená), BENFICA LISABON (červená) a FC PORTO (modrá).



Fotbal je totiž pro Portugalce nejen nejdůležitějším, a skoro by se chtělo napsat i jediným sportem, ale fotbal je pro ně téměř posvátností. Ostatně se o Portugalsku traduje, že je to země tří F symbolizujících: FOTBAL, FÁTIMU a FADO (o posledních dvou jmenovaných až v nějakých samostatných příspěvcích).

A protože já se hrdě řadím do skupiny modrých, respektive modro-bílých (však jsem taky studoval a žil v Portu), rozepíši se dnes právě o tomto fotbalovém gigantu a také o tom, jak souvisí název příspěvku s tímto klubem.


Každý, kdo někdy zavítá do Porta, nevyhnutelně navštíví jeho hlavní náměstí ALIADOS (alijáduš), my kapři mu též rádi říkáme Václavák. A tak, jak stojí na tom našem pražském socha s koněm, tak i zde stojí obdobná, i když v dolní a nikoli v horní části, a nikoli se Sv. Václavem, ale s králem Pedrem IV. A když se k této soše přiblížíte, spatříte nad jménem tohoto krále erb a nad erbem sochu okřídleného draka (i když momentálně bez hlavičky ulomené nějakým nezbedníkem).


Tento dráček byl součástí městského znaku až do roku 1940 a i když už dnes není jeho součástí, zůstává drak stále významným symbolem města, neboť zůstal ve znaku místního slavného fotbalového klubu FC Porto. Vrchol tohoto znaku tvoří zelený dráček, který je dekorován nápisem INVICTA, symbolizující zažitou přezdívku města Porto - CIDADE INVICTA tj. neporažené město. Titul, který mu udělila královna Marie II. za podporu během válek v 19. století.



Ostatně, kromě označení PORTISTAS (portyštaš), si fanoušci tohoto týmu říkají i DRAGÕESdraci. A co víc, i svatostánek klubu nese ve svém názvu draka. S kapacitou 52 000 diváků je ESTÁDIO DO DRAGÃO (ištádiu de dragau), neboli Stadion draka, jedním ze tří největších a nejmodernějších v zemi.



Já měl to štěstí, že jsem se na Stadion draka dostal hned několikrát (a doufám, že i nadále dostávat budu) a užíval si nejen krásného fotbalu, ale i úžasné modro-bílé atmosféry. 



Však jak moc je pro Portugalce a pro Porto fotbal důležitý, si lze uvědomit při celonočních oslavách četných vítězství, při prohlídkách nádherného klubového muzea nacházejícího se v útrobách stadionu (tomu musím věnovat samostatnou reportáž) anebo třeba jen z takové obyčejné mapy portského metra. Neboť ze všech sedmi tras zdejšího systému má ve stanici ESTÁDIO DO DRAGÃO konečnou stanici hned pět linek! 



Tak tedy FORÇA (sílu) moje modro-bílé Porto a hodně úspěchů do dalších fotbalových sezón mí draci!



pátek 15. ledna 2016

Lisabonský příběh

Lisabonský příběh


Je tomu právě 10 let, co jsem poprvé vstoupil na portugalskou půdu. A i když patřím k vášnivým zastáncům Porta, kde jsem žil i studoval, nemohu upřít Lisabonu jeho prvenství a zvláštní kouzlo, kterým mě na první pohled očaroval. 

Je tomu právě 20 let, co má mysl vstoupila do portugalského světa. Stalo se tak díky jednomu filmu, který upřel mou pozornost tímto směrem a natvrdo vryl do mé mysli touhu se alespoň jednou do Lisabonu podívat. 


Stará lisabonská čtvrť Alfama - dějiště filmu Lisabonský příběh
Tím filmem byl LISABONSKÝ PŘÍBĚH, který v roce 1994 natočil kultovní německý režisér Wim Wenders. Okouzlila mě jeho jedinečná atmosféra, poetické obrazy zachycující strmé lisabonské ulice a místa odkud je vidět k vzdáleným obzorům až přes širké ústí řeky TEJO. A hlavně, hlavně ta úchvatná a zvláštně oduševnělá hudba lisabonské skupiny MADREDEUS (madredeuš).



Jejich muzikálnost je jedinečná a snoubí v sobě prvky tradičního portugalského hudebního žánru FADO s folkem. Hlasem jejich původní vokalistky Teresy Salgueiro, za doprovodu kytar a cella, se v jejich tvorbě zračí ono magické portugalské SAUDADE, do češtiny nepřeložitelné slůvko, symbolizující zjednodušeně teskné vzpomínky na někoho, či na něco, co bylo krásné a už se třeba nikdy nevrátí. 



A víc než nějaké další povídání, bude nejlepší, když se v klidu usadíte a pustíte si buď celý film a nebo alespoň nějakou z hudebních ukázek z jejich neuvěřitelně bohaté tvorby (1985 - nyní). Možná, že i vás tato hudba ovlivní natolik, že se do Lisbaonu vypravíte, možná ...OXALÁ (ošalá) tj. doufejme!!!



pondělí 11. ledna 2016

Batalha aneb katedrála bez střechy

Batalha aneb katedrála bez střechy



Bylo příjemně vlažné, i když trochu deštivé a ospalé ráno. Na náměstí před obrovskou katedrálou nacházející se v malinkém městečku BATALHA (batalja) se potulovalo jen několik málo turistů, čekajíc stejně netrpělivě jako já, až se otevřou dveře tohoto gotického monumentu.


Protože do otevření chrámu zbývalo ještě něco kolem půlhodinky, pohodlně jsem se usadil do kavárničky na náměstí a u čaje a nějaké sladké portugalské dobroty jsem se začetl do historie vázající se k tomuto místu.

Psal se rok 1385, kdy portugalský král Jan I., první z rodu Avis, slavně zvítězil v bitvě u Aljubarroty a uhájil tak nezávislost Portugalska na sousední Kastílii. A protože to bylo veledůležité vítezství, tak nechal nedaleko od místa svého vítezství (cca 120 km severně od Lisabonu) zbudovat chrám a městečko nesoucí symbolicky jméno BATALHA, bitva.


Kromě samotného chrámu, nesoucího oficiální název Chrám Panny Marie Vítězné, dal Jan I. zbudovat i přiléhající dominikánský klášter. Stavba trvající přes 130 let přinesla své ovoce v podobě nádherné ukázky vrcholné portugalské gotiky tzv. manuelského slohu ESTILO MANUELINO.

A protože jsem už dosnídal a dveře kláštera i kostela se otevřely pro veřejnost, rozhodl jsem se zanechat teorie a šel se na vlastní oči podívat, co se ukrývá uvnitř.


Jemnost a preciznost ornamentů provedených v kameni až skoro nedává uvěřit době a materiálu, v kterém byly vytvořeny (1386-1517). 


Co však nejvíce upoutalo (nejen mojí) pozornost se ukrývá až v zadním traktu katedrály. Jsou to takzvané nedokončené kaple CAPELAS IMPERFEITAS. Polygonální prostor totiž nemá střechu, a jak název této části napovídá, tak nebyl nikdy dokončen. 




A proč vlastně nebyla tato ohromná prostora nikdy dokončena? V době vrcholné slávy portugalských dějin spojené s érou zámořských objevů, rozhodl další příslušník rodu, král Manuel I. k zbudování dalšího monumentálního chrámu a kláštera řádu Sv. Jeronýma v BELÉMU u Lisabonu. A protože se se stavbou spěchalo, aby patřičně oslavila úspěšnou plavbu Vasco da Gamy do Indie, byli odvoláni i stavitelé z Batalhy, kteří již zastřešení zdejšího chrámu nestihli a nikdy se k němu nevrátili.




A to ještě není jediná zajímavost týkající se tohoto nedokončeného prostoru. Ten měl původně sloužit jako mauzoleum pro členy královské dynastie Avis, kterou založil právě onen Jan I. Ve skutečnosti jsou však v katedrále pohřbeni jen první králové a královny z této dynastie (další jsou již pohřbeni právě v Belému) a to ještě na různých místech. Například v takzvané zakladatelské kapli CAPELA DO FUNDADOR leží ve věčném spojení král Jan I. a jeho choť Filipa z Lancasteru. A nedaleko nich i jejich slavný syn princ Jindřich Mořeplavec, strůjce úspěchů portugalských zámořských objevů.



Jen v oné nedokončené kapli zůstaly pouhé dva náhrobky. Odpočívají zde v podivném soukromí král Eduard (Duarte) s ženou Eleonorou. Leží i po smrti ruku v ruce, jen čas od času jejich mramorové náhrobky oplachuje "nebeskými slzami" očistný a blahodárný déšť.  



A pokud budete mít při své návštěvě štěstí, jaké jsem měl já, možná i vy potkáte na vyjížďce sochu Panny Marie Vítězné ve svém blankytně modrém rouchu.