neděle 27. března 2016

Pomalu, pomaleji, stop

Pomalu, pomaleji, stop


Tato tři slova mi utkvěla v paměti z úžasné knihy Jana Buriana "Výlet do Portugalska" ve spojitosti s regionem ALENTEJO (Alentežu). Slova, které si můj mozek založil do přihrádky označující jihoportugalský region proslavený dobrým a silným vínem, korkovými duby, vysokými teplotami a tak nějak pomaleji plynoucím časem.


Tato tři slova jsem si i jako nějakou mantru přeříkával, když jsme vyjížděli v pronajatém karavanu z historického, kulturního i správního centra regionu, z ÉVORY, připraveni prozkoumat kouzlo tohoto kraje a prožít alespoň několik slunečních dní v této alentejanské časové anomálii. Místní lidé a jejich tempo, je tu totiž (i podle už tak dost benevolentních portugalských měřítek), prý mnohem, ale mnohem pomalejší...


Vydáváme se směrem na jih, následujíc tok řeky GUADIANA. Je teprve květen, ale teplota se už šplhá ke čtyřicítce. Převážně zemědělská krajina je ještě zelená, ale brzy úplně vyschne a zežloutne. Naší cestu alentejánským venkovem lemují korkové duby, vinice, olivovníky a na téměř každém sloupu i čapí hnízda. Všude kolem panuje ten hypnotizující klid, který občas přeruší jen klapání čapích zobáků a pleskot čapích křídel. 

První větší zastávku děláme ve městě MOURA, však je taky čas na oběd. A jak se ostatně můžete přesvědčit po celém Portugalsku, na obědě se tu rozhodně nešetří. Ať už se to týká velikosti porcí, nebo dvou i více hodin na něj vyhrazených, však není kam spěchat, což zde, v rozpáleném Alenteju, platí dvojnásob. Tak jezme pěkně POMALU!

Manuelský - gotický portál kostelíku v Mouře
 
Açorda - typická alentejanská polévka: hustá česnečka s chlebem a vajíčkem
A POMALU, zase kousek více na jih, se na další den přesouváme do městečka SERPA. Slunce zase praží naplno a teplota se už zase přehoupla přes čtyřicítku. Není tedy divu, že jsme po poledni v celém městě téměř opuštěni. Na náměstíčku před kostelem nikdo, v úzkých uličkách jen občas vykoukne nějaká žena v zástěře, vstup do hradu je zavřený, u historického akvaduktu ani noha. Naštěstí aspoň kavárnička na náměstí je otevřená, a tak zde usedáme a ochutnáváme sladké sýrové koláčky, specialitu z místního sýru QUEIJO SERPA. Celkový charakter městečka, horko, prázdno, ticho a všudepřítomný klid nutí i nás si vše vychutnat pomalu, pomalinku, POMALEJI.




Vstup do hradního areálu v Serpě  zůstal pro nás tentokrát uzavřený
Sladký koláč ze sýru Queijo Serpa je místní specialitou
Než s naším karavanem po několikadenním putování opustíme Alentejo a překročíme jeho hranici do nejjižnějšího portugalského regionu ALGARVE, čeká nás ještě jedna významná zastávka: MÉRTOLA. Historické město vystavěné na skalním ostrohu nad řekou GUADIANA, v centru přírodního parku Parque Natural do Vale do Guadiana. Hlavní třídou vystoupíme kolem krásného modrobílého kina, kolem čistě bíle natřeného kostelíka pamatujícího i arabské doby, až na nejvyšší bod města, na kamenný hrad. Teď už jen zbývá se vyšplhat na hradní věž, zastavit se na chvíli, přeřadit na nulovou rychlost a mlčky se pozorně a dlouze zahledět do říčního údolí.

Mértolské kino svojí architekturou upomíná na doby dávné arabské nadvlády

Stejně jako nedaleké kino, tak i kostelík pod hradem nese arabské zdobení, i když mnohem starší.
Výhled do údolí Guadiany z hradní věže v Mértole
Jak napsal spisovatel Phil Bosmans "Čas není žádná dálnice mezi kolébkou a hrobem, nýbrž místo k zaparkování na slunci. Dnes žít! Dnes se smát! Dnes se radovat!" -STOP-

čtvrtek 24. března 2016

Portugalské kiosky

Portugalské kiosky


Jsou to takové malé, barevné, ozdobné budky. V Portugalsku se jim říká QUIOSQUES (kijoškeš) a čeština má pro ně ve svém slovníku téměř totožný výraz: kiosky. Lze si v nich v Portugalsku koupit třeba noviny, časopisy, lístky do loterie, dát dobrou kávu anebo i něco malého na zub. Jsou to takové malé a pěkné ostrůvky starých časů, které už od konce 19. století zdobí náměstí, parčíky a vyhlídky portugalských měst. A jsou stále hodně populární, hojně užívané a dokonce jsou tak oblíbené, že se dostaly i na poštovní známky!


Nejvíce jich naleznete v Lisabonu, je jich zde více než 40 a téměř všechny jsou stále funkční! Lisabon však není jediným místem, kde se s nimi můžete setkat, pár jsem jich ulovil i v Portu anebo na Madeiře, tak se pojďte kolem některých aspoň takto virtuálně projít...

Lisabonské náměstí Rossio poseté kiosky,  konec 19. stol. (zdroj: Lisboa de Antigamente)
Novinový kiosek z Madeiry , Funchal
Jeden z nejvytíženějších kiosků s občerstvením naleznete na lisabonském Chiado
Jeden opuštěný kiosek ze Seixalu nedaleko Setúbalu
Restaurační kiosek v Lisabonu
Kiosek před lisabonskou katedrálou Sé 
Další kavárenský kiosek z Lisabonu
Kiosek na náměstí Praca do Comércio v Lisabonu
Můj oblíbený novinový kiosek v čínském stylu  z Porta, dobrý orientační bod i meeting point
Zeleno-bílá kombinace z Lisabonu
Fialová střecha krásně ladí s fialovými květy lisabonských žakarand
Téměř pohádková báň kiosku na nábřeží ve Funchalu na Madeiře
Kiosky jsou pro mě další z těch mnoha malých, ale významných maličkostí, pro které mám Portugalsko tak rád ....

A dokonce i v Praze se nachází jeden pěkný kiosek, kousek od hlavního nádraží, který dnes slouží jako trafika a byl proveden dle návrhu samotného Josefa Gočára v tzv. národním neboli rondokubistickém slohu. Bohužel je to jediný příklad obdobné drobné dobové architektury, který si v Praze vybavuju. Praze i dalším českým městům by jich jistě slušelo mnohem, mnohem víc....

Kiosek u zastávky tramvaje Hlavní nádraží v Praze (zdroj: http://www.turistika.cz/)

středa 16. března 2016

Černé nevěsty z Viany

Černé nevěsty z Viany



VIANA DO CASTELO (vijana du caštelu) je moc příjemné přímořské, pardon příoceánské město (jak dlouho mi trvalo si na toto slovní spojení v Portugalsku zvyknout!), poslední větší město na sever od Porta před hranicí se Španělskem.


Toto téměř 40tisícové město toho může hodně nabídnout: krásné pobřeží, do kterého ústí řeka LIMA, dóm Svaté Lucie shlížející na centrum z kopce nad městem, nemocniční muzejní loď GIL EANNES, malebné historické centrum a několik námořních kostelíků. I vyhlášenou cukrárnu na hlavní třídě jsem musel navštívit a ochutnat několik místních sladkostí. Ale hlavním cílem mého výletu tentokrát nebyla ani jedna z výše uvedených pamětihodností, či sladkosti z cukrárny, ale jedna speciální folklórní slavnost...


„Musíme se dostat na hlavní třídu, tam se koná přehlídka folklórních souborů, hlavní část celé oslavy!“, říká mi Joanna, když se prodíráme davy lidí. „Oslavy? Já myslel, že je to přehlídka folklórních souborů,“ ptám se poněkud překvapeně. „Ano dnes už je to spíš přehlídka tradičních krojů, tanců a písní, ale původ celé oslavy má náboženský základ, však jsme taky v silně katolickém Portugalsku,“ usměje se. Celá týdenní akce totiž nese jméno „Romaria de Nossa Senhora d´ Agonia“, což volně přeloženo znamená „Pouť k Panně Marii Bolestné“. Panna Marie je totiž hlavní patronka portugalského národa a navíc také námořníků. A jelikož jsme v původně rybářském středisku, tak v průvodu nesmí chybět zdobená nosítka s její sochou, kterou nemůže nést nikdo jiný, než námořníci.


Pak už vypuká exploze barev, rytmů, písní a tance. Po hlavní třídě procházejí za doprovodu bubeníků folklórní/národopisné soubory z městeček a vesnic tohoto nejsevernějšího portugalského regionu. Hlavní roli v nich hrají ženy. Každý kroj, ve kterém se promenují městem, má svůj vlastní význam, svou tradici a nezastupitelnou symboliku.




„Ty mladé v černých šatech s bílým závojem jsou tzv. "NOIVAS" – nevěsty. Černá je totiž typickou barvou svatebních šatů v tomto regionu.“ A trochu morbidně dodává: „ V těchto svatebních šatech bývaly pak většinou i pochovány, tedy kromě těch zlatých šperků, ty zpravidla pocházejí ze zdejších vyhlášených zlatnických dílen a dědí se z generace na generaci. Podle jejich množství se kdysi i posuzovaly ekonomické možnosti rodiny.


„Ta se zdobenou svíčkou v ruce je "MORDOMA". Neprovdaná dívka - snoubenka, která bývala organizátorkou náboženských slavností ve vesnici. Má podle tradice stejné černé šaty jako nevěsta, s velkým množstvím zlatých náhrdelníků. Jenže nenosí bílý závoj a místo toho má tu svíčku. Svíce byla původně zapalována na začátku mše a pokud v jejím průběhu zhasla, bylo to považováno za zlé znamení. Dívka, která svíci přinesla, není neposkvrněná a je tudíž pro rodinu svého vyvoleného i pro něj samotného nepřijatelná.“



„No a těm, kterých je tu nejvíc, těm v barevných krojích, se říká "LAVRADEIRAS". Jednalo se o ženy sedláků a rolníků, které během slavnosti dávaly na odiv své nejlepší šaty určené pouze pro výjimečné příležitosti.“



„A nakonec je tu tzv. "MORGADA". To je ta starší, s deštníkem. Byly to většinou ženy z bohatých venkovských rodin, které se provdaly za muže z města. Nikdy se však vzhledem ke svému prostému původu nestaly pravými městskými dámami, a tak je pouze napodobovaly stylem oblékání“.


Slunce zapadá, průvod končí a z hlavní třídy se davy přesouvají do parku, kde je připraveno pódium. Zde se střídají jednotlivé folklórní skupiny a předvádějí své prapodivné tance se zpěvy, podobné těm, které mi někdy předváděla Joanna v kanceláři na universitě, však i ona pochází právě z Viany. Bohužel nejde prostřednictvím těchto stránek přenést ty zvláštní pohyby a zpěv blížící se někdy téměř neposlouchatelným frekvencím. Žádné publikovatelné video jsem nepořizoval, ono je to totiž  všechno nejlepší vidět na vlastní oči. Ta příležitost se ale naskytne jen jednou do roka v polovině srpna ve VIANA DO CASTELO.

A díky André Martins, za krásné fotky! Muito obrigado André!

úterý 8. března 2016

Meteorit v Portu

Meteorit v Portu


Rozhlédl jsem se znovu. Skoro všichni kolem mě plakali. Plakal celý koncertní sál, plakala dokonce i Sára, která mě na koncert pozvala. Vnitřně jsem se opět ujistil, že Portugalci své city dávají více a viditelněji znát, jak v radosti, tak i ve smutku. Na chvilku jsem se až zastyděl, že tu sedím tak trošku jako chladný kapr v hejně plačících portugalských sardinek. Nebylo se však za co stydět, byl jsem v Portugalsku teprve krátce a portugalsky jsem uměl sotva pozdravit a poděkovat. Nevěděl jsem ani nic o tom, kdo to byl ZECA AFONSO, ani kdo to je MARIA JOÃO. Zato jsem naprosto bezpečně věděl, kde to právě sedím...



Seděl jsem v budově nesoucí prostý a jednoznačný název CASA DA MÚSICA (káza da můzika) - dům hudby. Seděl jsem v nové architektonické ikoně Porta a možná v tom nejlepším koncertním sále současnosti. Tiše jsem seděl, poslouchal a rozhlížel se....

Stěny koncertního sálu jsou pokryté dřevem a plátky zlata (pravého, jak jsem se později dočetl), nad jevištěm velký zlatý nafukovací polštář, nad pódiem obrovské okno z tlustého vlnitého skla. To všechno proto, aby byly vytvořeny ty nejlepší akustické podmínky...aby bylo proč se dojímat nad krásou a dokonalostí hudby.



"To všechno muselo být strašně drahé" zeptal jsem se po koncertě Sáry. "Však taky bylo! A byly toho taky po dlouhou dobu plné noviny!". A kromě prodražení se celá stavba i pořádně zpozdila. Projekt, který měl být dokončen v roce 2001, když bylo Porto hlavním městem evropské kultury, se podařilo uvést do provozu až v roce 2005, tedy se čtyřletým zpožděním!!!

Ale to čekání i v přepočtu téměř 2,7 mld. Kč se vyplatilo. Odvážný projekt navrhnul dnes už legendární nizozemský architekt REM KOOLHAAS a dle svých vlastních slov ho koncipoval jako meteorit vržený doprostřed tradičně uspořádaného města, nebo jako diamant, chcete-li. Skoro zde nenajedete jediný pravý úhel ...ani venku, ani uvnitř...






Pokud do Porta tedy někdy zavítáte a na žádný koncert, například zde sídlícího Národního orchestru města Porta (Orquestra Nacional do Porto), lístky neseženete, tak rozhodně využijte nějaké z komentovaných prohlídek, které se zde přes den opakovaně konají. Prohlídka Vás zavede nejen do hlavního sálu pro téměř 1300 diváků, ale i do menšího auditoria, do krásně okachličkovaného VIP salónku či na střešní terasu s krásným výhledem na zelené kruhové náměstí BOAVISTA. I já se sem opakovaně vracím...



A vracím se sem i ve vzpomínkách, ve vzpomínkách na onen koncert, na ony plačící diváky. A teď, teď po letech už vím proč všichni plakali, teď už vím, co pro Portugalce znamenal ZECA AFONSO (hudebník, skladatel a ikona boje za demokracii), už rozumím slovům a zpěvu MARIE JOÃO, teď už vím, jak to všechno bylo silné a dojemné a krásné. Asi se i ze mě pomalu, ale jistě stává sardinka.