Pátrání po konci Evropy

Pátrání po konci Evropy

Když se v roce 1465 vydalo poselstvo českého krále Jiřího z Poděbrad vedené Lvem z Rožmitálu na cestu z Čech až na konec světa, tak dorazilo až na místo nesoucí příznačný název Cabo de Finisterre ("mys kde končí země"). Skalnatý výběžek zasahuje zde, ve španělské Galícii, až hluboko do divokých vod Atlantiku. Při současných znalostech geografie však víme, že ten skutečný konec světa, ten konec naší kontinentální Evropy se nachází někde jinde, více na jihu, v dnešním Portugalsku.

Mys Finisterre (zdroj: www.hotelroomsearch.net)

Když jsem se téměř o půl tisíciletí později vypravil z Čech až na konec světa já, tak jsem již neomylně směřoval ne k Mysu Finisterre, ale na západ od Lisabonu k mysu Cabo da Roca. Souřadnice tohoto místa jsou vytesané na zdejší mohyle (38°47' s.š, 9°30' z.d.) a neomylně tak potvrzují, že jsem se opravdu dostal na to nejzápadnější místo kontinentální Evropy. Je ale toto místo oním symbolickým koncem našeho kontinentu? 

Zde bych si dovolil nesouhlasit. Ano, Cabo da Roca je sice nejzápadnějším místem Evropy a hrnou se k němu tudíž davy turistů, ale já jsem svůj konec Evropy našel ještě o kus dál, ještě o kus jižněji. 

A ne, nenechal jsem se ovlivnit ani okolností, že v době mé návštěvy na Cabo da Roca byla mlha "co by se dala krájet" a že jsem z toho výhledu do útrob Atlantiku moc neměl. Ano, byl jsem tehdy hodně naštvaný, však taky kdo by tu očekával takové počasí, když všude kolem dokola bylo jasno a nebe bez obláčku. 

Maják na Cabo da Roca, onoho času zahalen do mlhy

Strmé útesy na Cabo da Roca

Ale ani tato nepřízeň počasí nebyla tím určujícím prvkem při pátrání po tom "mém konci Evropy". Však i mé rozhořčení se velmi brzo rozplynulo, stejně tak, jak samotná mlha v nedalekém přímořském městečku Azenhas do Mar. Za tu opulentní hostinu, které se mi zde dostalo v restauraci Adegas das Azenhas, široko daleko vyhlášené svojí skvělou kuchyní, bych mysu Cabo da Roca odpustil snad i krupobití a blesky. Ale ani zde, v městečku vystaveném na strmém útesu s přímořským bazénem pravidelně zaplňovaným vodami přílivu a onou skvělou restaurací, ani zde jsem nenašel ten svůj kýžený konec Evropy.

Ten jsem totiž objevil až na úplně nejjižnějším kousku Portugalska, tam úplně dole, dalo by se říci v růžku Evropy, tam kde se atlantické pobřeží prudce láme a stáčí směrem do Středomoří. Cabo de São Vicente (Mys Svatého Vincenta) se sice nachází snad v nejturističtější provincii Portugalska, v Algarve, ale naštěstí dostatečně daleko od turistických středisek a hotelů. Pod trvalým dohledem červeného majáku zde vládne klid, který v pravidelných intervalech přerušuje jen zvuk vlnobití. Ano, zde se nachází můj konec Evropy, zde pro mě končí země, a dál, dál už není nic.

Neobyčejná nádraží portugalská

Neobyčejná nádraží portugalská

"Ve většině případů prochází dnešní pocestný cizími zeměmi tak říkajíc v opačném směru k vývoji dějin. Na začátku jeho nových poznatků stojí obyčejně hlavní nádraží hlavního města; teprve pak, pomalu a krok za krokem, postupuje k věcem starším a starším, tedy řekněme ke katedrálám, starému umění a amsterodamským židům, až posléze docela na konci své pouti objevuje sám hlas země, jako je bučení černobílé krávy nebo skřípání kol větrného mlýna. Tedy první jeho dojem zpravidla je, že všechny končiny světa jsou celkem stejné (krom té zatracené měny); závěrečný jeho dojem pak bývá, že bez konce různé a krásné jsou končiny světa; ale k tomu dojmu dochází obyčejně, když už je na to pozdě a kdy zase nasedá do vlaku na hlavním nádraží hlavního města, pomalu už zapomínaje, co viděl." Karel Čapek - O poznávání cizích zemí (Obrázky z Holandska,1932)

Za těch více než 80 let, kdy Karel Čapek takto cestoval a psal o Evropě, se toho hodně změnilo. Pocestným se dnes říká turisté, na počátku jejich cest stojí většinou hi-tech letištní budovy a i měny evropských zemí se již téměř podařilo sjednotit. Z těch kdysi moderních nádraží, těch hlavních i vedlejších, jsou dnes v Portugalsku mnohdy památkově chráněné objekty, skanzeny dob minulých, stavby krásné, stále funkční, místa, kde může dnes pocestný zaslechnout onen kouzelný "hlas země".

Nádraží Rossio v Lisabonu

A stejně tak, jak Karel Čapek ve své vzpomínce, tak i já začnu na nádraží hlavního města. V Lisabonu je vlakových nádraží hned několik. Za to hlavní je dnes považováno ultramoderní Oriente, nebo centrálně položená Santa Apolónia, ale tím nejkrásnějším je bezesporu nádraží ROSSIO. Nedávno zrekonstruovaná budova z konce 19. století odkazuje svým historizujícím slohem na slavnou manuelskou gotiku. Nalézá se nedaleko stejně pojmenovaného náměstí a vlaky z něj směřují například do Sintry, místa stejně jedinečného, jak toto nádraží, místa kam se s Vámi již brzy také vypravím.

Nádraží Rossio (zdroj:http://www.tunliweb.no/)

Dalším nádražím, které určitě stojí za více pohledů, než jen za ty na ceduli s odjezdy vlaků, je to ve středoportugalském AVEIRO. Je však třeba vyjít z nádražní haly, protože to nejzajímavější se nalézá venku, na fasádě. Modrobílé variace na průčelí původní nádražní budovy jsou tvořeny tradičními dlaždičkami azulejos,  které obzvlášť vynikají za slunečního světla. Ale nemusíte se bát, že zde tyto světelné podmínky nezastihnete. Slunečního svitu je zde, nedaleko bělostných aveirských pláží, během celého roku dostatek.

I další středoportugalské a studentské město COIMBRA, sídlo nejstarší portugalské university, se může pyšnit krásnou historickou nádražní budovou. Další z ukázek historizující architektury přelomu 19. a 20. století je rovněž stále funkční. Ale pozor, v Coimbře jsou nádraží dvě! Obě nádraží by se daly nazvat jako hlavní, a protože se asi Portugalci nedokázali rozhodnout, které je to hlavní a které to vedlejší, tak je šalamounsky pojmenovali jako stanice (Estação) A a stanice B. Není se čemu divit, sám bych se neuměl rozhodnout. Stanice označená jako Coimbra-B, je historicky starší a leží na hlavním železničním koridoru spojujícím Lisabon s Portem. Stanice Coimbra-A je novější, mnohem menší, ale leží téměř v centru města a určitě je i krásnější. 

 

Vlaková stanice Coimbra A

Mému srdci je ale určitě nejbližší nádraží v PORTU. Nádraží São Bento je ze všech dnes zmiňovaných historických budov nejmladší a bylo inaugurováno až v roce 1916.  Z venku působí vstupní budova nejméně zdobně, co však nenabízí z venčí, to bohatě vynahrazuje ve svém interiéru. Vstupní hala je od podlahy až ke stropu vyzdobená modrobílými výjevy z portugalské historie, portugalská obdoba Muchovi Slovanské epopeje je zde místo na plátně vymalována tradičně na dlaždicích azulejos. Mnohokrát jsem si je tu prohlížel i já, při čekání na odjezd vlaku do Aveira, Bragy, Guimaraese... S tím rozjímáním to v této nádražní galerii nesmíte však příliš přehánět, protože i zde v Portugalsku překvapivě vyjíždějí vlaky na čas!