Portugalský Ovar

Portugalský Ovar

Nenechte se zmýlit nadpisem! Dnes se nebudu zmiňovat ani o žádné portugalské variantě nám dobře známé vepřové pochutiny, ani jsem v nadpisu neudělal gramatickou chybu. Zhruba na půl cesty mezi Portem a Aveirem, zhruba uprostřed pobřežní železniční trati spojující tyto dvě severoportugalská města, totiž leží pro Čecha jménem poněkud kuriózní městečko nesoucí jméno Ovar. A že to není jen tak ledajaké městečko, a to nejen kvůli svému názvu, snad pochopíte po přečtení tohoto příspěvku.

Už hned na samotné železniční stanici si nelze nevšimnout krásných výjevů na modrobílých dlaždičkách, které pokrývají zdi na prvním nástupišti. A symbolicky tak tyto tradiční portugalské azulejos naznačují, jaká překvapení v městečku a v jeho okolí na vás mohou čekat. 

V samotném centru města se lze projít po promenádě vydlážděné modrobílými azulejos. I centrálně položený městský kostel Igreja Matriz de São Cristóvão je celý oděn do modrobílých dlaždiček.

Kostel Igreja Matriz de São Cristóvão v Ovaru

Za nejkrásnějšími fasádami z azulejos je však potřeba kousek popojet. V obci Cortegaça, v pěkné zahradě, leží krásně dlaždičkami dekorovaný farní kostel Igreja Matriz de Santa Marinha.

Igreja Matriz de Santa Marinha v Cortegaçe

A úplně nejpestřeji zdobeným kostelem, pestrobarevně odlaždičkovaným z vnějšku i zevnitř, je farní kostel Igreja Paroquial de Válega. Kostel přiléhající k místnímu hřbitovu se nachází ve stejnojmenné obci Válega, a ta leží jen o jednu železniční zastávku jižněji od Ovaru. 

Kostel Igreja Paroquial de Válega

Bohatě zdobené interiéry kostela Igreja Paroquial de Válega

Všechny tři kostely stojí rozhodně za návštěvu, ale i když slovo Ovar nemá v portugalštině stejný význam, tak jako v češtině, tak i po gastronomické stránce má toto městečko co nabídnout. I samotná Evropská unie se rozhodla o ochraně zeměpisným označením původu pro sladký Pão de Ló de Ovar. Tento nadýchaný piškotový dort, který je tradičně servírován v převázané papírové krabičce, má na povrchu tenkou hnědou kůrku a jeho základ tvoří pouze vejce, cukr a mouka.

Jeden ze svých nejsilnějších gastronomických zážitků jsem však nezažil v nějaké cukrárně, ale v pobřežní části Ovaru, v části Furadouro. Když mě můj kamarád a kolega z portské university Paolo pozval do svého rodného Ovaru k rodičům na oběd, tak mě nejprve dovezl sem. Nejprve jsem nechápal, proč míříme rovnou na pláž, ale nebylo to kvůli koupání, ale abychom stihli rybáře vytahující na pobřeží své rybami přetékající sítě. Přímo z nich jsem si pak měl vybrat rybu, kterou budu mít za pár okamžiků připravenou na talíři. Vůbec si už nevzpomínám, jakou rybu jsem si tenkrát vybral, ale co si pamatuji velmi živě je, že byla výtečná, že to určitě nebyla ani sardinka ani kapr, a že jsem jí rozhodně nedostal naservírovanou s chlebem, křenem a hořčicí.

Nejčerstvější ryby se pořizují přímo na pláži

Barevné rybářské čluny ještě stále zdobí mnohé portugalské pláže

Kristus nesmí v Portugalsku chybět ani v žádném rybářském člunu

Lisabonem nahoru a dolů

Lisabonem nahoru a dolů

Nedávno jsme si v jednom z příspěvků procházeli sedm pahorků lisabonských. V závěru jsem vám v něm prozradil, že ne vždy se musí šplhat na pahorky pěšky a že v Lisabonu existuje i jiný způsob, jak se na ně dostat, aniž by to stálo příliš fyzických sil, což třeba v parném létě není vůbec na škodu. Pojďme si tedy dnes všech sedm pahorků projít znovu, ale tentokrát s pomocí tradičních a historických lisabonských dopravních prostředků: lanovek, výtahu a legendární žluté tramvaje č.28. 

Cestu na první tři pahorky tj. na COLINA DE SÃO JORGE (hrad), COLINA DE SÃO VICENTE a COLINA DE SANTO ANDRÉ, si lze usnadnit pomocí historické tramvaje č. 28. To, že linku stále obsluhují historické vozy z třicátých let, není nějakou nostalgickou záležitostí, ale nutností, neboť do úzkých a klikatých uliček starobylé Alfamy by se moderní a větší vozy prostě nevešly! 

Tramvaje linky číslo 28 se staly lisabonskou ikonou, která se promítla nejen ve stáncích se suvenýry na nespočet pohlednic, obrazů, magnetů, hrnků a miniatur, ale je to už taková turistická povinnost se s ní svézt. Jízdenku si lze koupit přímo u řidiče a nebo se vyplatí pořídit si celodenní jízdenku, která v sobě kromě tramvají zahrnuje i ostatní prostředky lisabonské městské dopravy. Jen jedno upozornění, s kufry se do tramvaje číslo 28 nedostanete! A někdy ani bez kufrů, ve špičkách a na vrcholu turistické sezóny se na výchozích stanicích čekají dlouhé fonty a na dalších zastávkách po trase pak už téměř není šance přistoupit. 

Na další z pahorků, na COLINA DE SANT'ANA, na ten nemocniční, vás přenese další tradiční lisabonský dopravní prostředek: lanovka (tedy pokud opravdu nepotřebujete na akutní ošetření, to je přeci jen lepší využít sanitku). Ascensor do Lavra, šplhající stejnojmennou ulicí až ke krásné Jardim de Torel, je asi nejméně známou lisabonskou historickou lanovkou, a tak je zde i nejméně turistů. Lanovka byla zprovozněna v roce 1884 a původně byla poháněna vodním a následně parním pohonem. Stejně tak, jako další dvě z historických lanovek, je však dnes již elektrifikována. V provozu je každý den od 8 ráno do 8 večer (v neděli od devíti).

Na návrší COLINA DE SÃO ROQUE, které sousedí s legendární čtvrtí Bairro Alto (bajru altu), proslavenou bujarým nočním životem, vás přenese další z lanovek: Ascensor da Glória. Lanovka pocházející z roku 1885 začíná své stoupání nedaleko náměstí Praça dos Restauradores a svou jízdy končí téměř u vstupu na nádhernou vyhlídkovou terasu Miradouro de São Pedro de Alcântara. V provozu je kromě pátku a svátků od 7:15 do půlnoci (v pátek do 0:25, o svátcích od 8:45 nebo 9:15 do půlnoci či půl jedné).

Od vyhlídky je to už jenom kousíček na šestý ze sedmi pahorků, na COLINA DAS CHAGAS. Zde se nabízí k usnadnění výstupu další lisabonský unikát. Krásný litinový zdobený výtah Elevador de Santa Justa (santa žušta), který byl vztyčen roku 1902 podle návrhů inženýra Raoula Mesnier de Ponsarda. Výtah spojuje dolní část centra tj. čtvrť Baixa (bajša), jejímž středem je nedaleké náměstí Rossio, s již zmíněnou čtvrtí Bairro Alto. Na střeše výtahu je pak nádherná vyhlídková plošina, na kterou se můžete vydat za drobné vstupné i pokud nepoužijete samotný výtah. 

Dle mého názoru je tím nejkrásnějším "elevátorem" třetí z historických lanovek: Ascensor Da Bica, která stoupá ke čtvrti Chiado, kousek od posledního ze sedmi pahorků lisabonských: COLINA DE SANTA CATARINA. Lanovka, která vede vzhůru směrem od řeky Tejo, pochází z roku 1892. Také byla původně na parní pohon, ale stejně tak, jako obě předchozí lanovky, byla i tato elektrifikována a všechny tři lanovky byly v roce 2002 prohlášeny za národní památky. V provozu je každý den kromě svátků od 7:00 do 21:00 ( v neděli a o svátcích od 9:00 do 21:00). 

Stejně tak, jako výtah Santa Justa, tak i všechny historické lanovky a tramvaj č. 28 jsou součástí systému lisabonské městské dopravy, platí na ně však samostatné (a vyšší) tarify, než na ostatní hromadné dopravní prostředky. Vyplatí se tedy pořídit nějakou z lisabonských nabíjecích karet (více zde). Ale zejména na vrcholu turistické sezóny musíte počítat s tím, že všechny tyto dopravní atrakce jsou v obležení turistů. Závěrem vám tedy prozradím ještě jednu užitečnou informaci, jak se přeplněným lanovkám, výtahům a tramvajím vyhnout: směrem dolů, jsou totiž téměř vždy prázdnější, než cestou vzhůru. Překvapivé a šokující zjištění, že ?

Porto jako na dlani

Porto jako na dlani

Téměř celé jedno desetiletí mi trvalo se vyšplhat až na její vrchol. Na vrchol ikonické věže Torre dos Clérigos (klériguš), nepřehlédnutelného symbolu města Porta, věže, která z panoramatu města trčí skoro stejně radikálně jako ta naše pražská televizní ze zástavby Žižkova.

Téměř deset let mi trvalo zdolat těch 240 schodů, deset let jsem se hlemýždí rychlostí 24 schodů za rok snažil překonat těch 76 výškových metrů. Nebylo tomu tak kvůli nějakému hendikepu, ani jsem netrávil těch celých deset let v útrobách věže ve snaze dostat se na její vrchol, ten důvod byl úplně jinde.

Každý, kdo zavítá do centra Porta, nemůže přehlédnout vysokánskou zdobenou věž přiléhající ke stejnojmennému katolickému kostelu Igreja dos Clérigos (Kostel duchovenstva, kléru). Kostel i věž byly vystavěny v polovině 18. století v barokním slohu dle návrhů italského architekta Niccola Nasoniho. Ani já jsem při své první návštěvě Porta v roce 2006 nepřehlédnul, ale čas na návštěvu věže jsem si v tom všem prvotním okouzlení Portugalskem prostě nenašel. 

O rok později jsem už v Portu trávil jako student mnohem delší dobu, ale ani tehdy jsem se na věž nedostal. Tak dlouho jsem výstup odkládal, až opět nezbyl čas. Slavnostně jsem si však slíbil, že až se do Porta vrátím příště, tak už si určitě tuto povinnost splním. Žel ani v následujících letech se mi můj závazek splnit nedařilo, a tak se z mého „nevýstupu“ na věž, stala taková má soukromá portská tradice a já Porto vždy opouštěl s nevysloveným slibem: „Tak snad příště“.

Pohled do útrob Igreja dos Clérigos

Až rok 2015 se stal průlomovým. Už jsem to prostě nevydržel a po téměř deseti letech odkládání se konečně odhodlal svůj závazek splnit. K výstupu na věž jsem si zvolil krásný slunečný den. V kavárničce nedalekého knihkupectví Livraria Lello, v tom nejkrásnějším na světě (o kterém jsem již psal zde), jsem si dal na posilněnou silný černý čaj, prohlídl knihu o portugalském baroku a pak už jsem se vydal k onomu kýženému vrcholu.

Co schod, to dva symbolické týdny mého dlouhotrvajícího portugalského uchvácení, jakoby mi cestou vzhůru ubíhal celý můj portugalský život pod nohama. A po těch téměř deseti letech, po těch 240 schodech, po těch šestasedmdesáti metrech to přišlo! Byl jsem na vrcholku Torre dos Clérigos, konečně! A ten nádherný výhled na „Cidade invicta“, na věčné město, jak se Portu také přezdívá, ten stál tedy rozhodně za to!

Výhled z věže na Praca de Lisboa

Výhled na park Jardim de Cordoaria

Výhled na staré Porto, katedrálu Sé, řeku Douro až ke sklípkům s portským ve Vila Nova de Gaia

Výhled směrem k náměstí Aliados

Až se do Porta vypravíte vy, rozhodně si ten výstup a výhled nenechávejte ujít. Už i já vím, že místo věčného odkládání, je lepší své cíle realizovat co možná nejdřív. Protože co kdyby vás třeba zítra přejel bagr? Svojí portskou tradici jsem od letoška upravil, a místo výstupu na Torredos Clérigos jednou za deset let, zde slavnostně slibuji, že při každičké návštěvě v Portu, dokud to jen bude v mých silách, vystoupám až na vrchol.

Lisabonská Ginjinha

Lisabonská Ginjinha

Ne, nejsou to prosklené dveře příletové haly letiště Portela, nejsou to ani brány odbavovacích hal lisabonských vlakových nádraží Rossio, Santa Apolonia či Oriente, a nejsou to ani cvakající turnikety přístavního terminálu v Cais do Sodré, ne, já vždy do Lisabonu vstupuji obyčejnými dvoukřídlými dveřmi nad nimiž se leskne nápis "A Ginjinha".

Pokaždé, když se vracím do Lisabonu, tak spěchám právě sem, do uličky Largo de São Domingos, na doušek višňového likéru. Ten likér nese stejné jméno, jak hlásá nápis nad dveřmi: GINJINHA (žinžiňa). Likér i samotná nálevnička jsou opravdovými lisabonskými legendami. Místem, kam se chodí pouze na stojáka, protože miniaturní plocha ani víc nedovolí, a tak se zde již více jak 170 let postává, povídá a popíjí... 

Pohled do útrob nálevny (zdroj: http://150anos.dn.pt/)

V celém Lisabonu (a ostatně i v celé zemi) je mnoho jiných míst, kde si lze tento sladký višňový likér dát, ale zde již pátá generace rodiny Espinheira servíruje do malých kalíšků tu svojí "pravou a jedinečnou" GINJU (žinžu). Za těch pět generací se tu toho moc nezměnilo: pokladna, jeden pult a police s láhvemi. Jen ty čističe bot zde již nenajdete.

Čističi bot před "výčepem", 80. léta 20. století (zdroj: http://150anos.dn.pt/)

Ani samotná receptura likéru, kterou podle legendy uvedl na světlo světa mnich Francisco z kostela Santo António, se vůbec nezměnila. Mnich Francisco nechal macerovat višně v brandy (aguardente) a po přidání správného poměru vody, cukru a skořice docílil vzniku tohoto likéru obsahujícího výsledných 23% alkoholu. Za jeden rok vyprodukuje rodinná firma 150 000 litrů likéru a více jak 90% z tohoto množství se zkonzumuje zde v Portugalsku, jen něco málo se tedy dostane na vývoz. I z tohoto hlediska je proto téměř povinností se zde aspoň na jeden pohárek ginjinhy zastavit. Jediné, co je potřeba si dopředu dobře rozmyslet je, zda si dát likér "com elas"  tj. "s nimi" a nebo "sem elas" tj. bez nich, myšleno s a nebo bez višní, které plavou na dně každé láhve.

A pokud ani teď nejste přesvědčeni, že právě zde servírují tu nejlepší ginjinhu, tak si stačí přečíst ceduli, která visí na zdi napravo od vchodu: 

"é mais fácil com uma mão

dez estrelas agarrar

fazer o sol esfiar

reduzir o mundo a grude

mas ginja com tal virtude

é dificil de encontrar"

hodně amatérsky přeloženo asi jako:

"je snazší jednou rukou 

deset hvězd lapit,

slunce zchladit,

zmenšit svět,

ale ginju takových kvalit

je těžké objevit"

Pátrání po konci Evropy

Pátrání po konci Evropy

Když se v roce 1465 vydalo poselstvo českého krále Jiřího z Poděbrad vedené Lvem z Rožmitálu na cestu z Čech až na konec světa, tak dorazilo až na místo nesoucí příznačný název Cabo de Finisterre ("mys kde končí země"). Skalnatý výběžek zasahuje zde, ve španělské Galícii, až hluboko do divokých vod Atlantiku. Při současných znalostech geografie však víme, že ten skutečný konec světa, ten konec naší kontinentální Evropy se nachází někde jinde, více na jihu, v dnešním Portugalsku.

Mys Finisterre (zdroj: www.hotelroomsearch.net)

Když jsem se téměř o půl tisíciletí později vypravil z Čech až na konec světa já, tak jsem již neomylně směřoval ne k Mysu Finisterre, ale na západ od Lisabonu k mysu Cabo da Roca. Souřadnice tohoto místa jsou vytesané na zdejší mohyle (38°47' s.š, 9°30' z.d.) a neomylně tak potvrzují, že jsem se opravdu dostal na to nejzápadnější místo kontinentální Evropy. Je ale toto místo oním symbolickým koncem našeho kontinentu? 

Zde bych si dovolil nesouhlasit. Ano, Cabo da Roca je sice nejzápadnějším místem Evropy a hrnou se k němu tudíž davy turistů, ale já jsem svůj konec Evropy našel ještě o kus dál, ještě o kus jižněji. 

A ne, nenechal jsem se ovlivnit ani okolností, že v době mé návštěvy na Cabo da Roca byla mlha "co by se dala krájet" a že jsem z toho výhledu do útrob Atlantiku moc neměl. Ano, byl jsem tehdy hodně naštvaný, však taky kdo by tu očekával takové počasí, když všude kolem dokola bylo jasno a nebe bez obláčku. 

Maják na Cabo da Roca, onoho času zahalen do mlhy

Strmé útesy na Cabo da Roca

Ale ani tato nepřízeň počasí nebyla tím určujícím prvkem při pátrání po tom "mém konci Evropy". Však i mé rozhořčení se velmi brzo rozplynulo, stejně tak, jak samotná mlha v nedalekém přímořském městečku Azenhas do Mar. Za tu opulentní hostinu, které se mi zde dostalo v restauraci Adegas das Azenhas, široko daleko vyhlášené svojí skvělou kuchyní, bych mysu Cabo da Roca odpustil snad i krupobití a blesky. Ale ani zde, v městečku vystaveném na strmém útesu s přímořským bazénem pravidelně zaplňovaným vodami přílivu a onou skvělou restaurací, ani zde jsem nenašel ten svůj kýžený konec Evropy.

Ten jsem totiž objevil až na úplně nejjižnějším kousku Portugalska, tam úplně dole, dalo by se říci v růžku Evropy, tam kde se atlantické pobřeží prudce láme a stáčí směrem do Středomoří. Cabo de São Vicente (Mys Svatého Vincenta) se sice nachází snad v nejturističtější provincii Portugalska, v Algarve, ale naštěstí dostatečně daleko od turistických středisek a hotelů. Pod trvalým dohledem červeného majáku zde vládne klid, který v pravidelných intervalech přerušuje jen zvuk vlnobití. Ano, zde se nachází můj konec Evropy, zde pro mě končí země, a dál, dál už není nic.

Neobyčejná nádraží portugalská

Neobyčejná nádraží portugalská

"Ve většině případů prochází dnešní pocestný cizími zeměmi tak říkajíc v opačném směru k vývoji dějin. Na začátku jeho nových poznatků stojí obyčejně hlavní nádraží hlavního města; teprve pak, pomalu a krok za krokem, postupuje k věcem starším a starším, tedy řekněme ke katedrálám, starému umění a amsterodamským židům, až posléze docela na konci své pouti objevuje sám hlas země, jako je bučení černobílé krávy nebo skřípání kol větrného mlýna. Tedy první jeho dojem zpravidla je, že všechny končiny světa jsou celkem stejné (krom té zatracené měny); závěrečný jeho dojem pak bývá, že bez konce různé a krásné jsou končiny světa; ale k tomu dojmu dochází obyčejně, když už je na to pozdě a kdy zase nasedá do vlaku na hlavním nádraží hlavního města, pomalu už zapomínaje, co viděl." Karel Čapek - O poznávání cizích zemí (Obrázky z Holandska,1932)

Za těch více než 80 let, kdy Karel Čapek takto cestoval a psal o Evropě, se toho hodně změnilo. Pocestným se dnes říká turisté, na počátku jejich cest stojí většinou hi-tech letištní budovy a i měny evropských zemí se již téměř podařilo sjednotit. Z těch kdysi moderních nádraží, těch hlavních i vedlejších, jsou dnes v Portugalsku mnohdy památkově chráněné objekty, skanzeny dob minulých, stavby krásné, stále funkční, místa, kde může dnes pocestný zaslechnout onen kouzelný "hlas země".

Nádraží Rossio v Lisabonu

A stejně tak, jak Karel Čapek ve své vzpomínce, tak i já začnu na nádraží hlavního města. V Lisabonu je vlakových nádraží hned několik. Za to hlavní je dnes považováno ultramoderní Oriente, nebo centrálně položená Santa Apolónia, ale tím nejkrásnějším je bezesporu nádraží ROSSIO. Nedávno zrekonstruovaná budova z konce 19. století odkazuje svým historizujícím slohem na slavnou manuelskou gotiku. Nalézá se nedaleko stejně pojmenovaného náměstí a vlaky z něj směřují například do Sintry, místa stejně jedinečného, jak toto nádraží, místa kam se s Vámi již brzy také vypravím.

Nádraží Rossio (zdroj:http://www.tunliweb.no/)

Dalším nádražím, které určitě stojí za více pohledů, než jen za ty na ceduli s odjezdy vlaků, je to ve středoportugalském AVEIRO. Je však třeba vyjít z nádražní haly, protože to nejzajímavější se nalézá venku, na fasádě. Modrobílé variace na průčelí původní nádražní budovy jsou tvořeny tradičními dlaždičkami azulejos,  které obzvlášť vynikají za slunečního světla. Ale nemusíte se bát, že zde tyto světelné podmínky nezastihnete. Slunečního svitu je zde, nedaleko bělostných aveirských pláží, během celého roku dostatek.

I další středoportugalské a studentské město COIMBRA, sídlo nejstarší portugalské university, se může pyšnit krásnou historickou nádražní budovou. Další z ukázek historizující architektury přelomu 19. a 20. století je rovněž stále funkční. Ale pozor, v Coimbře jsou nádraží dvě! Obě nádraží by se daly nazvat jako hlavní, a protože se asi Portugalci nedokázali rozhodnout, které je to hlavní a které to vedlejší, tak je šalamounsky pojmenovali jako stanice (Estação) A a stanice B. Není se čemu divit, sám bych se neuměl rozhodnout. Stanice označená jako Coimbra-B, je historicky starší a leží na hlavním železničním koridoru spojujícím Lisabon s Portem. Stanice Coimbra-A je novější, mnohem menší, ale leží téměř v centru města a určitě je i krásnější. 

 

Vlaková stanice Coimbra A

Mému srdci je ale určitě nejbližší nádraží v PORTU. Nádraží São Bento je ze všech dnes zmiňovaných historických budov nejmladší a bylo inaugurováno až v roce 1916.  Z venku působí vstupní budova nejméně zdobně, co však nenabízí z venčí, to bohatě vynahrazuje ve svém interiéru. Vstupní hala je od podlahy až ke stropu vyzdobená modrobílými výjevy z portugalské historie, portugalská obdoba Muchovi Slovanské epopeje je zde místo na plátně vymalována tradičně na dlaždicích azulejos. Mnohokrát jsem si je tu prohlížel i já, při čekání na odjezd vlaku do Aveira, Bragy, Guimaraese... S tím rozjímáním to v této nádražní galerii nesmíte však příliš přehánět, protože i zde v Portugalsku překvapivě vyjíždějí vlaky na čas!