Portugalský velikonoční mazanec

Portugalský velikonoční mazanec

Portugalské Velikonoce voní skořicí a fenyklem, což si dnes budeme demonstrovat na jednoduchém receptu, který je obdobou našeho českého velikonočního mazance. Upečeme si totiž portugalský velikonoční Folar da Páscoa.

Co budeme potřebovat (na dva bochánky):

• 40g droždí
• 500g polohrubé mouky
• 100ml vlažného mléka
• 100g cukru
• 75g másla nebo margarínu
• 1 lžičku skořice
• 1 lžičku mletého fenyklu 
• půl panáka pálenky (aguardente, slivovice)
• 2 čerstvá vejce
• špetku soli
• 2 vařená vejce
• žloutek na potření

Postup je pak velmi obdobný, jako u našeho tradičního mazance:

Nejprve připravíme kvásek z droždí, trochy (asi poloviny) vlažného mléka, lžičky mouky a cukru. Necháme vzejít.

Do mísy dáme všechny ostatní ingredience (kromě vařených vajec), přidáme kvásek a zaděláme těsto. Těsto na mazanec necháme 2 hodiny kynout na teplém místě.

Potom vytvarujeme dva stejně velké bochánky a 4 tenčí asi 15cm válečky, necháme je na plechu vyloženém pečícím papírem ještě aspoň 15 minut kynout. Doprostřed bochánků uděláme jamku, do které vložíme uvařené vejce. Z válečků pak uděláme kříž, kterým uvařené vejce překryjeme viz obrázek níže.

Nakonec mazance potřeme rozšlehaným žloutkem a dáme péci. Mazance pečeme cca 30 minut při 180 °C.

Dobrou chuť a hlavně Feliz Páscoa! (Šťastné Velikonoce).

Algarve nebo Allgarve?

Algarve nebo Allgarve?

Hned první dvě písmena z názvu nejjižnější části kontinentálního Portugalska prozrazují, že to byli Arabové, kteří zde dlouhá léta vládli a kteří tuto část Portugalska i pojmenovali. Jméno ALGARVE je totiž odvozeno z arabského "Gharb Al-Andalus", tj. "západně od Andalusie", resp. z "Al-Gharb", tj. z arabského slova pro "západ".

Své výjimečné postavení v rámci celého Portugalska si uchovávalo a uchovává Algrave i celá staletí po osvobození od arabské nadvlády. Titulatura portugalských panovníků zněla "Rei de Portugal e dos Algarves", tj. "král Portugalska a Algarve". A své výjimečné postavení v rámci Portugalska si uchovává Algarve i dnes. Není tomu však z historických důvodů, ale spíše z důvodů turistických. Algarve je totiž turisticky nejnavštěvovanější částí země, a to zejména britskými turisty, a tak si vysloužilo od ostatních Portugalců posměšnou poangličtěnou přezdívku "Allgarve" (ólgarve). 

Skalní oko na pláži Praia de Benagil nedaleko městečka Lagoa a Portimao

Obsypané pláže v Portimao

Bylo by však velkým hříchem vynechat tuto část portugalské mozaiky a zavrhnout jí jen kvůli tomuto faktu. To, že je Algarve mezi turisty nejvyhledávanější částí země, má své důvody a opodstatnění. V první řadě je to klidnější a teplejší moře, než jaké nabízí zbytek atlantického pobřeží. I z tohoto důvodu vyrostly v některých částech pobřežní části Algarve hotelové komplexy, a tak se například města jako Portimão, či Albufeira, dostaly do katalogů turistických kanceláří celé Evropy. 

Stará zástavba v Portimao na útesu nad pobřežím

Typické jsou pro Algarve také bílé fasády a vysoké bílé komíny

Pokud se budete chtít vyhnout těmto turisticky až přeexponovaným místům, tak i v Algarve můžete objevit několik "neprovařených" míst. K tomu je potřeba se vydat na úplný západ, na úplný východ a nebo do vnitrozemí tohoto regionu. 

Na úplném západě jsou to především úchvatné pobřežní skalní útvary a plážičky západně od města Lagos, anebo větrný a na strmém útesu postavený maják na mysu Cabo de São Vicente (více jsem o něm psal již zde). Nad tímto nejjihozápadnějším koutem Portugalska se pak ještě na území Algarve nachází snad nejkrásnější část portugalského pobřeží, tzv. Costa Vicentina, které si dozajista zaslouží samostatný příspěvek.

Skalní útvary a skryté plážičky západně od centra města Lagos

Na východním pobřeží Algarve, mezi hlavním městem regionu Faro a městečkem Tavira, je pak možné navštívit krásnou a poklidnou přírodní rezervaci Parque Natural da Ria Formosa, která se rozkládá na několika písečných pobřežních ostrovech a která poskytuje neotřelé přírodní scenérie a poklidné a tiché pláže. 

Praia da Ilha de Faro - plážička na ostrově u hlavního města Algarve- Fara

Zátoky u ostrovů přírodního parku Ria Formosa

Písečné ostrovy rezervace Ria Formosa

Ve vnitrozemí pak rozhodně stojí za návštěvu původní hlavní město regionu Silves. To zaujme především díky zachovalému historickému centru a zrekonstruovanému a zpřístupněnému červenému hradu Castelo do Silves. V jeho červených kamenných zdech lze dodnes spatřit pozůstatky maurské pevnostní architektury, která se řadí mezi nejvýznamnější architektonické připomínky arabské nadvlády na území Portugalska.

Pohled na centrum Silves

Masivní červené zdi hradu v Silves

Prvky maurské architektury jsou na hradu v Silves dodnes patrné

Ať už vyrazíte do Algarve jako turista hodlající si užít veškerého komfortu, anebo jako individuální a méně náročný návštěvník, jistě si najdete to své. I zde platí "celostátní" portugalská pohostinnost a vstřícnost. I zde si můžete pochutnat na vynikající portugalské gastronomii. I zde si můžete vychutnat dobrá portugalská vína. I já se sem rád a často vracím. 

Jak jsem zdolal bagaco

Jak jsem zdolal bagaço 

(a ono mě)

Před každou návštěvou Portugalska je vhodné si nastudovat alespoň několik základních slovíček a frází, např. děkuji - obrigado, prosím - por favor, dobrý den - bom dia, víno - vinho, atd. Kromě těchto základních termínů vřele doporučuji dát velký pozor i na termíny bagaço (bagasu), aguardente, či aguardente bagaçeiro, tedy pokud nechcete, nebo naopak budete chtít dopadnout, tak jako já před lety.

Byl jsem v Portugalsku teprve krátce, a na pozvání své portugalské kamarádky Raquel jsem vyrazil na víkendovou návštěvu do jejího rodného městečka CANAS DE SENHORIM. Městečko je to celkem tiché a nenápadné, dominuje mu jen maličké, ale pěkné barokní centrum, a celá obec je usazena do krásné kopcovité krajiny oblasti Dão, regionu skvostného vína v podhůří nejvyšších portugalských kontinentálních hor Serra da Estrela.

Historické centrum v Canas de Senhorim

Není to však ani víno, ani památky, na které budu ve spojitosti s tímto místem vzpomínat, ale místní bar nesoucí prostý název PISCINA (bazén). Vlastníkem tohoto baru, který se nacházel v sousedství místní plovárny, byl Raquelin otec, a tak naše první kroky v Canas směřovaly právě sem. 

A protože jsme si s tatínkem padli rychle do oka, a protože se ve zdejším kraji moc turistů ani cizinců neobjevuje, stal jsem se celkem rychle středem pozornosti místních štamgastů. A protože i zdejší kraj je krajem pohostinným a navíc vinařským, trvalo jen pár okamžiků, než se přede mnou objevila vrchovatá sklenička nažloutlého nápoje. Víno to však nebylo...

Před osudovým barem Piscina

"To je bagaço na účet podniku", prohlásil Raquelin otec, a celý bar náhle utichl v očekávání mé reakce. Netušíc, co to bagaço je, jsem se jako správný synek národa českého statečně chopil sklenky a jedním hltem jí vyprázdnil. A byla to věru síla! Nejen co do obsahu alkoholu, ale ani chuť nebyla zrovna okouzlující. Nedal jsem však na sobě, k údivu všech místních, nic znát. Odplata na sebe ale nenechala dlouho čekat a za chvilku jsem měl před sebou další vrchovatou sklenku se slovy: "to je do druhé nohy". I druhou zkoušku své statečnosti jsem ustál, a k překvapení všech jsem si s odpovědí, že "my muži máme přeci tři nohy", řekl ještě o třetí sklenku. Pobavil jsem tím sice celý bar, ale to je asi tak poslední věc, kterou si z onoho památného večera vybavuji.

Následující den, když jsem se ze svého hrdinského počínání dostatečně vyspal, se u Raquel konal typický portugalský nedělní oběd, při kterém se sešla celá její velká rodina. A k mému překvapení mě Raquelin tatínek a strůjce mého včerejšího vystoupení představoval svému otci, a dědečkovi mé kamarádky se slovy: "To je ten co vypil ty tři velký bagaça!". Po těchto slovech mi dědeček s úsměvem a s patřičnou úctou v hlase poblahopřál. A já si i dnes myslím, že i přes tu řádku let se v městečku Canas da Senhorim vypráví legenda o tom statečném "pijákovi" z Čech, co vypil ty tři velký bagaça.

A co že mě to tedy tak proslavilo? Bagaço je v portugalštině obecný termín pro zbytky po lisování a přeneseně i pálenka získaná z matoliny (zbytků po lisování vína). Je to tedy obdoba grappy s obsahem alkoholu kolem 40-60%. Obecný termín pro pálenku je v portugalštině aguardente a ve spojení s bagaçem se můžeme setkat pro stejný nápoj i s termínem aguardente bagaçeiro. 

Zdejší kraj má však mnohem víc k nabídnutí, než jen tuto ohnivou vodu, anebo již zmiňované skvělé víno ze zdejších vinic oblasti Dão. Za návštěvu rozhodně stojí i správní centrum regionu - město VISEU. To má velmi příjemné a zachovalé historické centrum a proslavil ho i první portugalský hrdina, vůdce statečného kmene Lusitánů Viriato (též Viriathus, cca 180 př. n. l. – 139 př. n. l), který zde bojoval i padl v bojích proti Římanům. Narodil se zde i nejslavnější portugalský renesanční malíř Grão Vasco (1475-1542), který zde má v sousedství městské katedrály své muzeum i vlastní značku vína.

A pro romantičtější duše, či milovníky historie vřele doporučuji projížďku po místní krajinou se klikatící železniční trati mezi Coimbrou a Nelas. Tu si lze zpestřit zastávkou v Santa Comba Dão, kde se nachází rodný dům Antónia de Oliveiry Salazara (1889-1970), ministerského předsedy, který dlouhá desetiletí kormidloval svou portugalskou říši.

Náměstí krále Duarta v hisorickém centru Visea

Součást historického opevnění Visea

Katedrála ve Viseu - vlevo přiléhá budova muzea Grao Vasca

Za rybáři do Carrasqueiry

Za rybáři do Carrasqueiry

Téměř na dohled od středoportugalského Setúbalu, na dohled přes široké ústí řeky Sado, leží na spojnici mezi městečky Comporta a Alcácer do Sal (silnice ER 253), jedno velmi pozoruhodné místo. Nenápadná rybářská vesnička Carrasqueira (Karaškějra) ukrývá na svém říčním okraji velmi neotřelou scenérii, za kterou se rozhodně vyplatí popojet.

Soustava dřevěných rybářských domečků na kůlech, které jsou propojeny soustavou poněkud chatrně působících dřevěných mol (Cais Palafítico da Carrasqueira), navozuje dojem jako byste se ocitli v úplně jiné části planety, v jiné době, anebo dokonce snad v nějaké počítačové hře. 

Letecký pohled na soustavu cais palafítico sahající daleko od břehů řeky (zdroj: google.maps)

Vystřídalo se už tisíce přílivů a odlivů od doby, kdy zde před desítkami let vybudovali místní rybáři tento dřevěný říční labyrint. Labyrint, který jim umožňuje přístup k rybářským lodím i za nízkého stavu vody v mělkém ústí řeky Sado, kterou silně ovlivňují pravidelné přílivy a odlivy nedalekého oceánu.

Právě toto kolísání vodní hladiny dramaticky proměňuje tuto ojedinělou scenérii. Za odlivu se loďky přivázané k molům usadí na bahnité dno a nepřítomnost vody dává nahlédnout na stínohru kůlů podpírající dřevěná mola. Vše to působí trochu posmutněle a opuštěně, jen občasné krákání racků a skřípot prken pod ojedinělými návštěvníky narušuje jinak téměř absolutní a místy až hororově působící klid.

S přílivem však získává celé místo úplně jiný, až silně romantický náboj. Ticho střídá šumění lehce se vlnící hladiny, ve které se zrcadlí celé toto chatrné dřevěné městečko. Zůstalo zde ještě i několik rybářů, i když spíš než je, zde v tuto dobu najdete turisty mířící za pořízením někdy až nesnesitelně krásných a nesnesitelně kýčovitých fotografií. Pokud sem dorazíte v době přílivu a zároveň se západem slunce, pochopíte proč.

(Foto: Paulo Ferreria, www.aosabordovento.com)

(Foto: Paulo Ferreria, www.aosabordovento.com)

(Foto: Paulo Ferreria, www.aosabordovento.com)

Nesnesitelně krásná je i píseň Oxalá (Ošalá) od proslulé portugalské kapely Madredeus (Madredeuš), která k ní právě zde natočila svůj videoklip. Oxalá, slovo pocházející z arabského "a kéž si to Bůh přeje", znamená v dnešní portugalštině: kéž by, doufejme. Tak tedy, kéž i vás sem někdy zavedou vaše cestovatelské plány, kéž i já se sem zase někdy podívám. A doufejme, že zde ještě i za pár let ještě nějaký ze zdejších rybářů bude uvazovat svou loďku. 

Oxalá!

Portugalští Harry Potterové

Portugalští Harry Potterové

Kvůli nadpisu tohoto příspěvku jsem dokonce oslovil poradnu Ústavu pro jazyk český, nebyl jsem si totiž vůbec jist, jak správně česky vytvořit množné číslo od Harry Potter. Ani v odborné poradně si nebyli úplně jisti, ale doporučili mi používat obrat Harry Potterové. V Portugalsku se totiž nenachází pouze jeden jediný Harry Potter, ale v ulicích každého většího portugalského (a tudíž i universitního) města se můžete setkat s celými skupinkami do černých hábitů oděných mladých lidí. 

Hloučky studentů postávajících před rektorátem University Porto

A to že jejich černé uniformy s pláštíkem tzv. TRAJE (traže) nápadně připomínají slavnou knižně-filmovou postavu, možná není úplnou náhodou. Autorka slavné knižní série J.K. Rowling strávila část svého života v Portu a možná se právě zde nechala inspirovat (více jsem o tom psal již zde).

Typická studentská uniforma TRAJE v mužské a ženské variantě

I já jsem si často dělával ze svých portugalských spolužáků z university v Portu legraci a oslovoval je k jejich značné  nelibosti Harry Potterové. Portugalští studenti jsou totiž na své slavnostní uniformy náležitě pyšní a patří k nedílné součásti jejich studentského života. Nejsou však úplně nejlevnější, a tak si je nemůže ve specializovaných prodejnách pořídit úplně každý. Jedná se tedy o nepovinný slavnostní dress code, který se nosí zejména při významných příležitostech, např. při studentských slavnostech Queima das Fitas (o kterých budu psát podrobněji v samostatném příspěvku) anebo při hudebních vystoupeních tzv. TUNA UNIVERSITÁRIA tj. portugalské universitní kapely. 

Během slavností Queima das Fitas je uniforma doplněna o barevné stuhy, klobouky a hole (Porto)

Svojí TUNU má každá větší fakulta každé větší portugalské university. Kromě oficiálních koncertů v auditoriích fakult, či na speciálních hudebních přehlídkách, se s TUNOU můžete setkat běžně i v ulicích měst a v barech. Je již běžnou tradicí, že si studenti prostřednictvím svých mandolín, portugalských kytar, harmonik, tamburín a zpěvem serenád, rádi přivydělají na pivo, či víno, vyznají obdiv krásným ženám a nebo si jen tak zahrají pro své potěšení a pro potěšení náhodných kolemjdoucích. 

Studentská tuna hrající v ulicích Lisabonu

Večerní serenáda před barem v Portu

Velmi rád jsem jako student chodíval na koncerty své fakultní tuny, velmi rád si jakoukoliv tunu poslechnu i dnes, ať už jako návštěvník nějakého z portugalských měst, či alespoň prostřednictvím internetu. S tou posledně jmenovanou možností přicházím v několika ukázkách i zde, více slov již netřeba.