Ó, jako Óbidos

Ó, jako Óbidos

Ó, dlouhé táhlé óóóó se mi vydralo z úst, když jsem se poprvé ocitnul v tomto hradbami obehnaném městečku přibližně hodinu jízdy severně od Lisabonu. V městečku s necelými 2500 obyvateli, které však neohromí svou velikostí, ale naopak svojí roztomile útulnou "maličkostí". Óbidos (óbiduš), jehož jméno je zřejmě odvozeno od slova oppidum tj. hradiště, si od svého založení dodnes zachovalo svůj středověký charakter. Věnec hradeb ho udržel pitoreskně stísněné na vyvýšenině obklopujíc středověký hrad. Změť úzkých uliček, domky natřené ve žluto-bílé či modro-bílé kombinaci a několik náměstíček s kostelíčky z něj udělalo dnes již turisticky vyhledávanou atrakci zapsanou i na seznam UNESCO. 

I přes značnou pozornost, kterou na sebe díky zápisu na tento seznam malinkaté městečko strhlo, zde lze stále najít tichá zákoutí a prázdné uličky, ve kterých můžete stále potkat  typické portugalské stařenky ve svých kuchyňských zástěrkách, nebo stařečky v oblecích a s barety na hlavách. Stačí jen odbočit z hlavní centrální ulice, která je celoročně obsypaná stánky a obchůdky se suvenýry.

Ale i na této hlavní "třídě" městečka, lze objevit nějaké to nečekané překvapení. Třeba kostel Igreja de Santiago, který byl nedávno přeměněn na knihkupectví (to bych v silně katolickém Portugalsku opravdu nečekal), anebo roztomilý obchůdek kombinující prodejnu ovoce a zeleniny s antikvariátem! 

Ale jedné velmi tradiční specialitě se ubránit nelze, stejně jako v Lisabonu, je i zde tradičním nápojem višňový likér Ginjinha (psal jsem o ní již zde). V Óbidos je však, na rozdíl do skla či plastu v Lisabonu, servírována do malých čokoládových kalíšků. A pokud nejste zrovna na sladké, lze si v městečku zakoupit, anebo někde v restauraci ochutnat i některé z regionálních červených či bílých vín. Óbidos je totiž obklopeno vinicemi a je zároveň centrem stejnojmenné vinařské oblasti DOC (Denominação de Origem Controlada),  která zaručuje tu nejvyšší kvalitu portugalské vinařské produkce.

Za zmínku i návštěvu stojí rozhodně i mimo městečko ležící akvadukt, anebo nocleh v jedné z luxusních pousad na místním středověkém hradě (o možnostech luxusního ubytování na nejzajímavějších  místech Portugalska jsem psal více zde).

Podobně okouzlujících (a mnohdy i méně turistických) opevněných městeček naleznete v Portugalsku více, já si podobně jako Óbidos zamiloval i Monsaraz ležící v kraji Alentejo (článek o něm zde), stejně jako Óbidos je obklopen vinicemi, stejně jako Óbidos má svůj neopakovatelný genius loci.  Na obě místa se stále a opakovaně rád vracím, na obě místa mám krásné vzpomínky, i když byly někdy doprovázeny například nepřízní počasí. I v hustém dešti a větru, zde lze totiž obdivně a opakovaně pronést dlouhé, táhlé a hlasité Óóó.

V modrobílém opojení

V modrobílém opojení

aneb barevné rozjímání o Portugalsku (v obrazech)

Kdyby se mě někdo zeptal, jaké barvy si jako první vybavím při slově Portugalsko, bez váhání bych odpověděl modrou a bílou. Nejsou to sice barvy současné portugalské vlajky, a ano, modrá byla vždy mou oblíbenou barvou, ale tato modrobílá barevná kombinace mi k Portugalsku pasuje z více rozličných důvodů, které se vám zde na několika fotografiích pokusím vysvětlit.

V první řadě to je světlo a obloha. Zde, na jihozápadní výspě Evropy je sluneční světlo jiné, než na jaké jsme zvyklí u nás. Tohoto "fenoménu" prosvětlené namodralé oblohy využívají již po staletí stavitelé a architekti, a velmi často volí bílé stavební materiály, které krásně korespondují s blankytně modrou oblohou. A nejsou to jenom architekti, ale i fotografové a malíři, kteří jedinečné světelné podmínky ve své práci využívají, jak to například v roce 2016 presentovala lisabonská výstava "A luz de Lisboa" (Lisabonské světlo).

Upoutávka na výstavu A Luz de Lisboa, která se konala v roce 2016

Střecha kostela Igreja de Nossa Senhora da Anunciação v Mértole, s prvky maurské architektury

Secesní kino v Mértole, Alentejo

Domov pro seniory v Alcácer do Sal, architektonické studio: Aires Mateus

Nedávno otevřené muzeum MAAT, Muzeum umění, architektury a technologie v Belému, Lisabon

Netradičně modrobílý maják Farol de Santa Marta, Estoril, Lisabonská oblast

I závěsná lana mostu Vasco da Gama v Lisabonu jsou natřena modrobíle.

Dalším důvodem, který je také úzce spojen s architekturou, jsou bezesporu slavné portugalské dlaždičky Azulejos (azulejžuš). Jedno z dalších dědictví dočasné maorské nadvlády, které sem doputovalo až z daleké Persie. Nejčastější modrobílé kombinace obkladů odkazují na oblíbenost a dostupnost kvalitního modrého barviva na Blízkém východě a v Orientu, barviva i barvy v těch dávných dobách v Evropě, ne tolik běžné a v antice dokonce i opovrhované. Však samotné portugalské slovíčko pro modrou barvu je azul, i když název samotných dlaždiček pochází z jiného arabského slova "az-zulayj" tj. leštěný kámen.

Mnoho domů má pestrobarevné kachličkové obklady, modrobílá kombinace však dominuje

Modrobíle je okachlíčkováno i mnoho barokních kostelů, Capela das Almas, Porto

Modrobílé nádraží v Aveiru

Ambit klášterního komplexu v Tomaru

I z historického pohledu jsou modrá a bílá tradičními barvami Portugalska, respektive Portugalského království. Do pádu monarchie v roce 1910 nosilo Portugalsko po dlouhá staletí na své vlajce právě modrou a bílou barevnou kombinaci (více jsem o portugalské vlajce psal již zde). Až revoluce přinesla na vlajku a například i na fotbalové reprezentační dresy tu mému oku nelahodící červeno-zelenou kombinaci...

Zahradní zeď barokního paláce Palácio dos Marqueses da Fronteira, Lisabon

A když už jsem zabrnkal na tu fotbalovou strunu, nesmím zde rozhodně opomenout ani barevnou kombinaci slavného portugalského fotbalového klubu FC Porto. Právě modrobílé pruhy jsou neodmyslitelným symbolem tohoto fotbalového týmu a potažmo i celého a mnou tak milovaného města Porta (více o FC Porto zde). Však i mně se ve skříni na ramínku hrdě vyjímá modrobílý dres FCP, krásný dárek k narozeninám od mých přátel z Porta.

Fanklub FC Porto v rybářském městečku Afurada nedaleko Porta

Já a mé modré kalhoty před muzeem FC Porto na stadionu v Portu

A na úplný závěr mi dovolte ještě jedno barevné zamyšlení. Která barva by měla nejlépe vystihnout ono špatně přeložitelné a zásadní portugalské slovíčko saudade, tj. pocit jisté nevysvětlitelné melancholie a něžného smutku? Bez dlouhého rozmýšlení odpovím, že modrá! Však i angličtina podobný pocit vystihuje slovním spojením "feeling blue", který přeneseně pojmenoval i americké blues, však už i v antice byla modrá barvou smutku.

Portugalsko pro mě má, vždy mělo a i vždy mít bude, krásnou modrou a bílou barvu, i když trochu posmutnělou...

Lisabonem nahoru a dolů

Lisabonem nahoru a dolů

Nedávno jsme si v jednom z příspěvků procházeli sedm pahorků lisabonských. V závěru jsem vám v něm prozradil, že ne vždy se musí šplhat na pahorky pěšky a že v Lisabonu existuje i jiný způsob, jak se na ně dostat, aniž by to stálo příliš fyzických sil, což třeba v parném létě není vůbec na škodu. Pojďme si tedy dnes všech sedm pahorků projít znovu, ale tentokrát s pomocí tradičních a historických lisabonských dopravních prostředků: lanovek, výtahu a legendární žluté tramvaje č.28. 

Cestu na první tři pahorky tj. na COLINA DE SÃO JORGE (hrad), COLINA DE SÃO VICENTE a COLINA DE SANTO ANDRÉ, si lze usnadnit pomocí historické tramvaje č. 28. To, že linku stále obsluhují historické vozy z třicátých let, není nějakou nostalgickou záležitostí, ale nutností, neboť do úzkých a klikatých uliček starobylé Alfamy by se moderní a větší vozy prostě nevešly! 

Tramvaje linky číslo 28 se staly lisabonskou ikonou, která se promítla nejen ve stáncích se suvenýry na nespočet pohlednic, obrazů, magnetů, hrnků a miniatur, ale je to už taková turistická povinnost se s ní svézt. Jízdenku si lze koupit přímo u řidiče a nebo se vyplatí pořídit si celodenní jízdenku, která v sobě kromě tramvají zahrnuje i ostatní prostředky lisabonské městské dopravy. Jen jedno upozornění, s kufry se do tramvaje číslo 28 nedostanete! A někdy ani bez kufrů, ve špičkách a na vrcholu turistické sezóny se na výchozích stanicích čekají dlouhé fonty a na dalších zastávkách po trase pak už téměř není šance přistoupit. 

Na další z pahorků, na COLINA DE SANT'ANA, na ten nemocniční, vás přenese další tradiční lisabonský dopravní prostředek: lanovka (tedy pokud opravdu nepotřebujete na akutní ošetření, to je přeci jen lepší využít sanitku). Ascensor do Lavra, šplhající stejnojmennou ulicí až ke krásné Jardim de Torel, je asi nejméně známou lisabonskou historickou lanovkou, a tak je zde i nejméně turistů. Lanovka byla zprovozněna v roce 1884 a původně byla poháněna vodním a následně parním pohonem. Stejně tak, jako další dvě z historických lanovek, je však dnes již elektrifikována. V provozu je každý den od 8 ráno do 8 večer (v neděli od devíti).

Na návrší COLINA DE SÃO ROQUE, které sousedí s legendární čtvrtí Bairro Alto (bajru altu), proslavenou bujarým nočním životem, vás přenese další z lanovek: Ascensor da Glória. Lanovka pocházející z roku 1885 začíná své stoupání nedaleko náměstí Praça dos Restauradores a svou jízdy končí téměř u vstupu na nádhernou vyhlídkovou terasu Miradouro de São Pedro de Alcântara. V provozu je kromě pátku a svátků od 7:15 do půlnoci (v pátek do 0:25, o svátcích od 8:45 nebo 9:15 do půlnoci či půl jedné).

Od vyhlídky je to už jenom kousíček na šestý ze sedmi pahorků, na COLINA DAS CHAGAS. Zde se nabízí k usnadnění výstupu další lisabonský unikát. Krásný litinový zdobený výtah Elevador de Santa Justa (santa žušta), který byl vztyčen roku 1902 podle návrhů inženýra Raoula Mesnier de Ponsarda. Výtah spojuje dolní část centra tj. čtvrť Baixa (bajša), jejímž středem je nedaleké náměstí Rossio, s již zmíněnou čtvrtí Bairro Alto. Na střeše výtahu je pak nádherná vyhlídková plošina, na kterou se můžete vydat za drobné vstupné i pokud nepoužijete samotný výtah. 

Dle mého názoru je tím nejkrásnějším "elevátorem" třetí z historických lanovek: Ascensor Da Bica, která stoupá ke čtvrti Chiado, kousek od posledního ze sedmi pahorků lisabonských: COLINA DE SANTA CATARINA. Lanovka, která vede vzhůru směrem od řeky Tejo, pochází z roku 1892. Také byla původně na parní pohon, ale stejně tak, jako obě předchozí lanovky, byla i tato elektrifikována a všechny tři lanovky byly v roce 2002 prohlášeny za národní památky. V provozu je každý den kromě svátků od 7:00 do 21:00 ( v neděli a o svátcích od 9:00 do 21:00). 

Stejně tak, jako výtah Santa Justa, tak i všechny historické lanovky a tramvaj č. 28 jsou součástí systému lisabonské městské dopravy, platí na ně však samostatné (a vyšší) tarify, než na ostatní hromadné dopravní prostředky. Vyplatí se tedy pořídit nějakou z lisabonských nabíjecích karet (více zde). Ale zejména na vrcholu turistické sezóny musíte počítat s tím, že všechny tyto dopravní atrakce jsou v obležení turistů. Závěrem vám tedy prozradím ještě jednu užitečnou informaci, jak se přeplněným lanovkám, výtahům a tramvajím vyhnout: směrem dolů, jsou totiž téměř vždy prázdnější, než cestou vzhůru. Překvapivé a šokující zjištění, že ?

Porto jako na dlani

Porto jako na dlani

Téměř celé jedno desetiletí mi trvalo se vyšplhat až na její vrchol. Na vrchol ikonické věže Torre dos Clérigos (klériguš), nepřehlédnutelného symbolu města Porta, věže, která z panoramatu města trčí skoro stejně radikálně jako ta naše pražská televizní ze zástavby Žižkova.

Téměř deset let mi trvalo zdolat těch 240 schodů, deset let jsem se hlemýždí rychlostí 24 schodů za rok snažil překonat těch 76 výškových metrů. Nebylo tomu tak kvůli nějakému hendikepu, ani jsem netrávil těch celých deset let v útrobách věže ve snaze dostat se na její vrchol, ten důvod byl úplně jinde.

Každý, kdo zavítá do centra Porta, nemůže přehlédnout vysokánskou zdobenou věž přiléhající ke stejnojmennému katolickému kostelu Igreja dos Clérigos (Kostel duchovenstva, kléru). Kostel i věž byly vystavěny v polovině 18. století v barokním slohu dle návrhů italského architekta Niccola Nasoniho. Ani já jsem při své první návštěvě Porta v roce 2006 nepřehlédnul, ale čas na návštěvu věže jsem si v tom všem prvotním okouzlení Portugalskem prostě nenašel. 

O rok později jsem už v Portu trávil jako student mnohem delší dobu, ale ani tehdy jsem se na věž nedostal. Tak dlouho jsem výstup odkládal, až opět nezbyl čas. Slavnostně jsem si však slíbil, že až se do Porta vrátím příště, tak už si určitě tuto povinnost splním. Žel ani v následujících letech se mi můj závazek splnit nedařilo, a tak se z mého „nevýstupu“ na věž, stala taková má soukromá portská tradice a já Porto vždy opouštěl s nevysloveným slibem: „Tak snad příště“.

Pohled do útrob Igreja dos Clérigos

Až rok 2015 se stal průlomovým. Už jsem to prostě nevydržel a po téměř deseti letech odkládání se konečně odhodlal svůj závazek splnit. K výstupu na věž jsem si zvolil krásný slunečný den. V kavárničce nedalekého knihkupectví Livraria Lello, v tom nejkrásnějším na světě (o kterém jsem již psal zde), jsem si dal na posilněnou silný černý čaj, prohlídl knihu o portugalském baroku a pak už jsem se vydal k onomu kýženému vrcholu.

Co schod, to dva symbolické týdny mého dlouhotrvajícího portugalského uchvácení, jakoby mi cestou vzhůru ubíhal celý můj portugalský život pod nohama. A po těch téměř deseti letech, po těch 240 schodech, po těch šestasedmdesáti metrech to přišlo! Byl jsem na vrcholku Torre dos Clérigos, konečně! A ten nádherný výhled na „Cidade invicta“, na věčné město, jak se Portu také přezdívá, ten stál tedy rozhodně za to!

Výhled z věže na Praca de Lisboa

Výhled na park Jardim de Cordoaria

Výhled na staré Porto, katedrálu Sé, řeku Douro až ke sklípkům s portským ve Vila Nova de Gaia

Výhled směrem k náměstí Aliados

Až se do Porta vypravíte vy, rozhodně si ten výstup a výhled nenechávejte ujít. Už i já vím, že místo věčného odkládání, je lepší své cíle realizovat co možná nejdřív. Protože co kdyby vás třeba zítra přejel bagr? Svojí portskou tradici jsem od letoška upravil, a místo výstupu na Torredos Clérigos jednou za deset let, zde slavnostně slibuji, že při každičké návštěvě v Portu, dokud to jen bude v mých silách, vystoupám až na vrchol.

Neobyčejná nádraží portugalská

Neobyčejná nádraží portugalská

"Ve většině případů prochází dnešní pocestný cizími zeměmi tak říkajíc v opačném směru k vývoji dějin. Na začátku jeho nových poznatků stojí obyčejně hlavní nádraží hlavního města; teprve pak, pomalu a krok za krokem, postupuje k věcem starším a starším, tedy řekněme ke katedrálám, starému umění a amsterodamským židům, až posléze docela na konci své pouti objevuje sám hlas země, jako je bučení černobílé krávy nebo skřípání kol větrného mlýna. Tedy první jeho dojem zpravidla je, že všechny končiny světa jsou celkem stejné (krom té zatracené měny); závěrečný jeho dojem pak bývá, že bez konce různé a krásné jsou končiny světa; ale k tomu dojmu dochází obyčejně, když už je na to pozdě a kdy zase nasedá do vlaku na hlavním nádraží hlavního města, pomalu už zapomínaje, co viděl." Karel Čapek - O poznávání cizích zemí (Obrázky z Holandska,1932)

Za těch více než 80 let, kdy Karel Čapek takto cestoval a psal o Evropě, se toho hodně změnilo. Pocestným se dnes říká turisté, na počátku jejich cest stojí většinou hi-tech letištní budovy a i měny evropských zemí se již téměř podařilo sjednotit. Z těch kdysi moderních nádraží, těch hlavních i vedlejších, jsou dnes v Portugalsku mnohdy památkově chráněné objekty, skanzeny dob minulých, stavby krásné, stále funkční, místa, kde může dnes pocestný zaslechnout onen kouzelný "hlas země".

Nádraží Rossio v Lisabonu

A stejně tak, jak Karel Čapek ve své vzpomínce, tak i já začnu na nádraží hlavního města. V Lisabonu je vlakových nádraží hned několik. Za to hlavní je dnes považováno ultramoderní Oriente, nebo centrálně položená Santa Apolónia, ale tím nejkrásnějším je bezesporu nádraží ROSSIO. Nedávno zrekonstruovaná budova z konce 19. století odkazuje svým historizujícím slohem na slavnou manuelskou gotiku. Nalézá se nedaleko stejně pojmenovaného náměstí a vlaky z něj směřují například do Sintry, místa stejně jedinečného, jak toto nádraží, místa kam se s Vámi již brzy také vypravím.

Nádraží Rossio (zdroj:http://www.tunliweb.no/)

Dalším nádražím, které určitě stojí za více pohledů, než jen za ty na ceduli s odjezdy vlaků, je to ve středoportugalském AVEIRO. Je však třeba vyjít z nádražní haly, protože to nejzajímavější se nalézá venku, na fasádě. Modrobílé variace na průčelí původní nádražní budovy jsou tvořeny tradičními dlaždičkami azulejos,  které obzvlášť vynikají za slunečního světla. Ale nemusíte se bát, že zde tyto světelné podmínky nezastihnete. Slunečního svitu je zde, nedaleko bělostných aveirských pláží, během celého roku dostatek.

I další středoportugalské a studentské město COIMBRA, sídlo nejstarší portugalské university, se může pyšnit krásnou historickou nádražní budovou. Další z ukázek historizující architektury přelomu 19. a 20. století je rovněž stále funkční. Ale pozor, v Coimbře jsou nádraží dvě! Obě nádraží by se daly nazvat jako hlavní, a protože se asi Portugalci nedokázali rozhodnout, které je to hlavní a které to vedlejší, tak je šalamounsky pojmenovali jako stanice (Estação) A a stanice B. Není se čemu divit, sám bych se neuměl rozhodnout. Stanice označená jako Coimbra-B, je historicky starší a leží na hlavním železničním koridoru spojujícím Lisabon s Portem. Stanice Coimbra-A je novější, mnohem menší, ale leží téměř v centru města a určitě je i krásnější. 

 

Vlaková stanice Coimbra A

Mému srdci je ale určitě nejbližší nádraží v PORTU. Nádraží São Bento je ze všech dnes zmiňovaných historických budov nejmladší a bylo inaugurováno až v roce 1916.  Z venku působí vstupní budova nejméně zdobně, co však nenabízí z venčí, to bohatě vynahrazuje ve svém interiéru. Vstupní hala je od podlahy až ke stropu vyzdobená modrobílými výjevy z portugalské historie, portugalská obdoba Muchovi Slovanské epopeje je zde místo na plátně vymalována tradičně na dlaždicích azulejos. Mnohokrát jsem si je tu prohlížel i já, při čekání na odjezd vlaku do Aveira, Bragy, Guimaraese... S tím rozjímáním to v této nádražní galerii nesmíte však příliš přehánět, protože i zde v Portugalsku překvapivě vyjíždějí vlaky na čas!