V modrobílém opojení

V modrobílém opojení

aneb barevné rozjímání o Portugalsku (v obrazech)

Kdyby se mě někdo zeptal, jaké barvy si jako první vybavím při slově Portugalsko, bez váhání bych odpověděl modrou a bílou. Nejsou to sice barvy současné portugalské vlajky, a ano, modrá byla vždy mou oblíbenou barvou, ale tato modrobílá barevná kombinace mi k Portugalsku pasuje z více rozličných důvodů, které se vám zde na několika fotografiích pokusím vysvětlit.

V první řadě to je světlo a obloha. Zde, na jihozápadní výspě Evropy je sluneční světlo jiné, než na jaké jsme zvyklí u nás. Tohoto "fenoménu" prosvětlené namodralé oblohy využívají již po staletí stavitelé a architekti, a velmi často volí bílé stavební materiály, které krásně korespondují s blankytně modrou oblohou. A nejsou to jenom architekti, ale i fotografové a malíři, kteří jedinečné světelné podmínky ve své práci využívají, jak to například v roce 2016 presentovala lisabonská výstava "A luz de Lisboa" (Lisabonské světlo).

Upoutávka na výstavu A Luz de Lisboa, která se konala v roce 2016

Střecha kostela Igreja de Nossa Senhora da Anunciação v Mértole, s prvky maurské architektury

Secesní kino v Mértole, Alentejo

Domov pro seniory v Alcácer do Sal, architektonické studio: Aires Mateus

Nedávno otevřené muzeum MAAT, Muzeum umění, architektury a technologie v Belému, Lisabon

Netradičně modrobílý maják Farol de Santa Marta, Estoril, Lisabonská oblast

I závěsná lana mostu Vasco da Gama v Lisabonu jsou natřena modrobíle.

Dalším důvodem, který je také úzce spojen s architekturou, jsou bezesporu slavné portugalské dlaždičky Azulejos (azulejžuš). Jedno z dalších dědictví dočasné maorské nadvlády, které sem doputovalo až z daleké Persie. Nejčastější modrobílé kombinace obkladů odkazují na oblíbenost a dostupnost kvalitního modrého barviva na Blízkém východě a v Orientu, barviva i barvy v těch dávných dobách v Evropě, ne tolik běžné a v antice dokonce i opovrhované. Však samotné portugalské slovíčko pro modrou barvu je azul, i když název samotných dlaždiček pochází z jiného arabského slova "az-zulayj" tj. leštěný kámen.

Mnoho domů má pestrobarevné kachličkové obklady, modrobílá kombinace však dominuje

Modrobíle je okachlíčkováno i mnoho barokních kostelů, Capela das Almas, Porto

Modrobílé nádraží v Aveiru

Ambit klášterního komplexu v Tomaru

I z historického pohledu jsou modrá a bílá tradičními barvami Portugalska, respektive Portugalského království. Do pádu monarchie v roce 1910 nosilo Portugalsko po dlouhá staletí na své vlajce právě modrou a bílou barevnou kombinaci (více jsem o portugalské vlajce psal již zde). Až revoluce přinesla na vlajku a například i na fotbalové reprezentační dresy tu mému oku nelahodící červeno-zelenou kombinaci...

Zahradní zeď barokního paláce Palácio dos Marqueses da Fronteira, Lisabon

A když už jsem zabrnkal na tu fotbalovou strunu, nesmím zde rozhodně opomenout ani barevnou kombinaci slavného portugalského fotbalového klubu FC Porto. Právě modrobílé pruhy jsou neodmyslitelným symbolem tohoto fotbalového týmu a potažmo i celého a mnou tak milovaného města Porta (více o FC Porto zde). Však i mně se ve skříni na ramínku hrdě vyjímá modrobílý dres FCP, krásný dárek k narozeninám od mých přátel z Porta.

Fanklub FC Porto v rybářském městečku Afurada nedaleko Porta

Já a mé modré kalhoty před muzeem FC Porto na stadionu v Portu

A na úplný závěr mi dovolte ještě jedno barevné zamyšlení. Která barva by měla nejlépe vystihnout ono špatně přeložitelné a zásadní portugalské slovíčko saudade, tj. pocit jisté nevysvětlitelné melancholie a něžného smutku? Bez dlouhého rozmýšlení odpovím, že modrá! Však i angličtina podobný pocit vystihuje slovním spojením "feeling blue", který přeneseně pojmenoval i americké blues, však už i v antice byla modrá barvou smutku.

Portugalsko pro mě má, vždy mělo a i vždy mít bude, krásnou modrou a bílou barvu, i když trochu posmutnělou...

Portugalská zima

Portugalská zima

Ano, vím, že toto slovní spojení vám nepřijde asi příliš běžné, ale vězte, že i v Portugalsku bývá někdy zima.  O tom, že dokáže být i pěkně vlezlá, jsem se mohl přesvědčit když jsem do Portugalska přijížděl na svůj dlouhodobý studijní pobyt. I když tomu tak bylo v únoru, nevím proč mě ze zmrzlých Čech vyprovázela ta utkvělá představa, že v tomto nejjihozápadnějším koutku Evropy je věčně azurově modrá obloha a teplo. Chyba! Kardinální chyba!

Můj kufr byl zaplněn šortkami, krémy na opalování, tričky s krátkým rukávem, žabkami, plážovou dekou, a jen jedním, jediným teplejším svetrem a jedinou zimní bundou, kterou jsem měl na sobě při příletu do Porta. Jak já později litoval, že jsem si z domova nepřibalil o pár svetrů navíc!

Od únoru do konce dubna jsem zažíval v Portu vleklou, nekončící, vlezlou zimu. Zima se stala skoro nejskloňovanějším slovem mezi námi, zahraničními studenty ze střední a severní Evropy. Ano, sice se venkovní teploty málokdy propadly pod 10 stupňů Celsia, ale vysoká vlhkost, ostrý vítr a hlavně absence jakéhokoliv otopného systému v domech i na universitě, se stala naší nekončící noční můrou....

Jediné místo, které bylo milostivo k našim "přehnaným" požadavkům na jistý teplotní komfort, byla nákupní centra, a tak jsme v nich trávili skoro každičkou volnou chvíli. Horší to bylo se spánkem, v obchoďáku se přespat nedalo, a tak nezbývalo, než navléknout na sebe to nejteplejší a zahrabat se až po uši do deky, bohužel jen té tenké, jihoevropské. 

Korunu tomu nasadil jeden z našich portugalských spolužáků, když zaslechl mě a mé dvě spolužačky z Finska, jak se při společné večeři bavíme o tom, že je nám pořád zima. Otočil se na mé kamarádky a zeptal se: "Jak vám může být zima, když jste z Finska, to musíte být zvyklé, ne?". Tak vražedný pohled, který mu mé severoevropské spolužačky uštědřily, bych nepřál ani největšímu nepříteli. A k tomu ještě velmi rozzlobeně dodaly: "Jo, ale ve Finsku máme na rozdíl od vás aspoň dvojitá skla v oknech, dobré tepelné izolace a vytápění." A mně nezbylo nic jiného, než jim zatleskat, tak moc jsem je chápal.

A jaké plyne z této mé příhody poučení? V Portugalsku není úplně běžné mít v domech a bytech nějaké vytápění. Jen ty modernější domy topí třeba klimatizací. Takže při cestě do Portugalska, zejména pokud se jedná o zimní měsíce, si nezapomeňte přibalit i dost teplého oblečení, hlavně nějakého pohodlného, které využijete i ke spaní!

Sepsáno v Praze, v únoru 2018, v krásně vytopené místnosti s ústředním topením a vnitřní teplotou 24°C.

PS: Když už jsem nakousl téma portugalské zimy, tak i v Portugalsku občas zasněží. Kromě tradičně zasněžených vrcholků nejvyššího portugalského kontinentálního pohoří Serra da Estrela, kde se nachází i jediné portugalské lyžařské středisko, lze občas zahlédnout sníh i na jiných místech země. Nechť je několik převzatých fotografiích níže důkazem (ano, jedná se opravdu o  velmi vzácný jev). 

Zasněžené Lamego, Douro, Severní Portugalsko

Bom Jesus de Monte, Braga,  Severní Portugalsko

Marvão, Střední Portugalsko

Guarda, Střední Portugalsko

Sluneční brány do Lisabonu

Sluneční brány do Lisabonu

I když se opakují každým dnem, jsou pro mě východy a západy slunce neopakovatelnou záležitostí. Obzvlášť zde, v Lisabonu. Pro jejich pozorování mám svá oblíbená místa a rád se o ně s vámi dnes podělím. A protože jsem vodním živlem, nejenom podle svého zodiakálního znamení, tak jsou to i místa úzce spojená s řekou, s řekou Tejo (Težu).

Na východy slunce, nebo jak by zněl doslovný překlad z portugalštiny, na zrození slunce "nascer do sol", neznám v Lisabonu příhodnější místo, s ještě příhodnějším názvem, než je Portas do Sol (portaš du sol), neboli "Sluneční brány".

Místo nacházející se v nejstarší lisabonské čtvrti Alfama, kousek pod hradem Sv. Jiří, nese svůj název po původní hradební bráně, která zde stávala až do svého zničení při strašlivém zemětřesení v roce 1755 a která nesla jméno Porta do Sol tj. Sluneční brána.

Miradouro das Portas do  Sol za rozbřesku

Hradby i brány dnes nahradily terasovité vyhlídkové plošiny, které naskýtají úchvatné výhledy nejen na střechy starobylé Alfamy, či například na bělostný chrám Igreja de São Vicente de Fora, ale především na širokánskou lagunu řeky Tejo, která spíše evokuje moře, než řeku. A právě zde, nad řekou, se tu každé ráno rodí slunce a vstupuje svou pomyslnou bránou do Lisabonu. Z vyhlídkové plošiny Miradouro das Portas do Sol je to opravdu spektakulární podívaná.

Výhled na střechy čtvrti Alfama, v pozadí Igreja de Sao Vicente de Fora

Moje maličkost a dlouhé stíny za rozbřesku

A jen o pár kroků níže se nachází další krásná vyhlídka, resp. vyhlídkové podloubí, krásně modrobíle vykachličkovaná: Miradouro de Santa Luzia. I odtud jsou východy slunce nad řekou nezapomenutelné.

Miradouro de Santa Luzia

A když se této podívané dostatečně nabažíte, neznám nic lepšího, než si zajít na snídani do nedalekého kiosku (pozor, otvírá až relativně pozdě), anebo na zahrádku do některé z přilehlých kaváren. Slunce tak budete mít stále pod kontrolou a jediné, co vás bude vyrušovat v rozjímání, bude občasný průjezd tradičních žlutých tramvají. 

Sladko-slaná snídaně při východu slunce.

Když se pak váš lisabonský den nachýlí ke svému konci, tak rozloučit se s ním, a se slunečními paprsky, vřele doporučuji na jiném místě. Na Miradouro de Santa Catarina, nacházející se ne jednom ze sedmi lisabonských pahorků (psal jsem o něm již dříve zde). Místo je to velmi populární i mezi samotnými Lisaboňany. Večer co večer se zda kumulují hloučky posedávajících, postávajících a popíjejících osob, aby si zde sdíleně užívaly až okázale barevné západy slunce. Západy, které i zde symbolicky probíhají nad řekou, se siluetou ikonického mostu Ponte 25 de Abril (most 25. dubna) v popředí. Touto mostem tvořenou symbolickou bránou slunce z Lisabonu odchází. 

Západ slunce nad mostem 25 de Abril z Miradouro de Santa Catarina

A pokud je opravdu krásné počasí, a pokud máte kolem sebe dobré přátele, a pokud máte v ruce ještě třeba i kalíšek s dobrým vínem v ruce, tak pak se můžete třeba krásně zasnít, a jako jedna moje kamarádka s mírným dojetím v hlase i v oku prohlásit: "no ty kýčo!".