středa 24. února 2016

Pivařův průvodce po Portugalsku

Pivařův průvodce po Portugalsku


Již jsem se zde jednou rozepisoval o tom, jak lze rozdělit Portugalce. Psal jsem, že lid portugalský můžeme rozdělit na muže a na ženy, na staré a na mladé, na ty ze severu a na ty z jihu, na ty z pobřeží a na ty z vnitrozemí a taky podle příslušnosti ke svému fotbalovému klubu. Úplně jsem však zapomněl na ještě jedno zásadní dělící kritérium, na pivo! Portugalce totiž ještě můžeme rozdělit podle toho, jaké pivo pijí. A dokonce mu i v různých částech země i různě říkají!

Pokud bychom tedy chtěli Portugalce rozdělit podle piva, máme v podstatě tyto možnosti:
  • na ty co pijí SAGRES (ságreš) - ty se vyskytují většinou v Lisabonu a v jižním Portugalsku
  • na ty co pijí SUPER BOCK (superbok) - ty nalezneme většinou v Portu a v severním Portugalsku
  • a na ty ostatní...ty buď nepijí pivo vůbec (však je v Portugalsku dost dobrého vína), a nebo pijí třeba CORAL (Madeira) anebo jiné minoritní, či dovezené značky piv.

Začněme tedy tou první skupinou a tedy pivem značky SAGRES. Pivo se vaří v městě VIALONGA kousek od Lisabonu. Světlo světa poprvé spatřilo roku 1940 v rámci Exposição do Mundo Português (Výstavy portugalského světa), která se konala v lisabonském předměstí  BELÉM u při příležitosti oslav 800 let portugalského státu. Ostatně i název piva SAGRES odkazuje na bývalou námořní základnu nacházející se v jihoportugalském Algarve, v místě, které stálo za slávou portugalských námořních objevů. Značka nabízí více variant piva, ale vlajkovou lodí je pivo plzeňského typu s 5% alkoholu. 


Na rozdíl od Lisabonu a jihu země, je v Portu a v okolí oblíbenější spíše pivo značky SUPER BOCK. Vlajkovou lodí je rovněž spodně kvašený ležák plzeňského typu, ale o trošku silnější co se alkoholu týče (5,2%). Pivo bylo poprvé představeno již v roce 1927 a pochází z předměstí MATOSINHOS, které těsně sousedí s Portem. A popravdě přiznám, že je to mé nejoblíbenější z portugalských piv, které úplně nejlépe chutná k portské FRANCESINHE.



No a třetí skupinou jsou piva ostatní a nebo žádná. Z těch ostatních mě asi nejvíce zaujalo madeirské pivo značky CORAL (opět se jedná o ležák s 5,1% alkoholu).



A po troše té pivní teorie přikládám ještě několik praktických rad: 

Pivo je v Portugalsku  servírováno po menších dávkách než u nás (však je taky silnější než to naše) a většinou v podchlazených sklenicích. Různé velikosti piva pak nesou v portugalštině i různé názvy:
  • Nejběžnější je pivo podávané v 0,2l skleničkách. Takovému pivu se říká FINO (finu) - na severu, nebo IMPERIAL - v Lisabonu a níže
  • Dále existuje TULIPA, sklenka na nožičce o objemu 0,33l
  • PRÍNCIPE (príncipe) a nebo CANECA (kaneka) jsou pak už půllitrové sklenice. První na stopce, druhá jmenovaná představuje nám dobře známý půllitr s uchem
  • A setkat se můžete i s pivem ve sklenici o objemu 0,7l - jedná se však v Portugalsku o velmi řídký úkaz. Těchto "obřích" pivních dávek jsem se dovolal až po složitém přemlouvání, jakožto hrdý Čech a až ve své oblíbené hospodě PIOLHO (pijolju = veš), ve středobodu večerní zábavy studentského Porta (o té Vám však musím napsat mnohem více až někdy příště)

A pokud úplně nepatříte k vyznavačům piva (stejně tak, jako většina Portugalek), tak si můžete zdejší pivo, bez jakéhokoliv pohoršení, tak trošku po portugalsku vylepšit:
  • přidáním Spritu a nebo 7Up vznikne PANACHÉ (panašé) 
  • přídavkem višňového sirupu GROSELHA vznikne červené pivo TANGO 
  • a přídavkem stejného objemu bílého vína a pár lžic třtinového cukru vznikne RECEITA (resejta)...a kupodivu to není vůbec špatné...ale ty bolehlavy druhý den!!!

A pokud Vám ani toto ještě nestačilo, tak s radostí připojuji odkaz na spřátelený blog o Brazílii a konkrétně článek o tamním pivu zde.

neděle 21. února 2016

Do kasina v kravatě

Do kasina v kravatě


Často se ptám svých portugalských přátel, kteří už u nás nějakou tu dobu žijí, jaké rozdíly mezi Českem ("kapry") a Portugalskem ("sardinkami") nejvíce vnímají. A i přes značné zjednodušení a generalizování, mě jejich odpovědi mnohokrát překvapí, někdy potěší, někdy se dmu pýchou a někdy se spíš zastydím.

Shodují se mimo jiné na tom, že my Češi jsme méně hluční (potěšení), někdy však i méně vstřícní a na první pohled méně přátelští (stud). Vyzdvihují naše čtenářské zapálení viditelné nejen na množství knihkupectví, ale i na množství čtenářů v metru (potěšení). Obdivují naši bohatou kulturu, dochvilnost, bezplatné školství a dobře fungující systém MHD (pýcha). Oceňují náš vztah ke psům a péči o ně (překvapení). Naopak nelichotivě hodnotí tolik starších opilých lidí v ulicích (stud). Jak jeden můj kamarád poznamenal, v Portugalsku by nikdy své rodiče na veřejnosti opilé nepotkal. A v neposlední řadě rovněž kritizují, a dle mého názoru zcela oprávněně, i množství heren, automatů a kasin v našich městech (velký stud).


V Portugalsku je hazard státem velmi regulován, a tak je návštěva kasina spíše prestižní společenskou událostí. Však je také v Portugalsku (které je co do počtu obyvatel srovnatelné s ČR) všeho všudy 11 kasin! Jedná se však o honosné budovy na prestižních adresách např. na jihu v turistickém ALGARVE, u Lisabonu v ESTORILU, u Porta v PÓVOA DE VARZIM a nebo to na ostrovní Madeiře v hlavním městě FUNCHAL.


Ze všech těch 11 portugalských kasin jsem doposud navštívil pouze to na Madeiře, ostatně nejsem žádný gambler! A byl to taky jediný důvod, proč jsem si na Madeiru v kufru přivezl kravatu, košili a společenské boty. U vchodu do kasina totiž často stojí ochranka, která Vás do něj vpustí pouze za předpokladu, že splňujete alespoň základní společenský dress code. Však i můj dámský doprovod se musel narychlo přezouvat z žabek do honosnější obuvi, aby se mnou mohl vůbec do kasina vstoupit.


Před kasinem stojící socha císařovny Sissi (která na Madeiře pobývala) 
A přímo pod kasinem ....socha Cristiana Ronalda, zdejšího nejslavnějšího rodáka...
Kromě nablýskaných hracích stolů a rulet umocňuje atmosféru kasina i samotná budova této Mekky ostrovního hazardu. Budovy kasina a přilehlého hotelu PESTANA byly totiž postaveny v roce 1966 podle projektu světově uznávaného brazilského architekta OSCARA NIEMEYERA a nápadně (i když v mnohem menším měřítku a poněkud skalpovaně) připomíná madeirské kasino jeho obdivovanou katedrálu z brazilské metropole Brasília.

Hotelový komplex Pestana je propojen s kasinem betonovým přístřeškem
Slavný architekt Oscar Niemeyer (1907-2012) před katedrálou v Brasílii (zdroj:http://conexiones.digital/)
No a jak jsem si v kasinu vedl já? Přišel jsem k ruletě, vsadil půl eura na červenou 14 (ano, opravdu nejsem žádný gambler), na první pokus padla červená 14, vybral jsem si svých 18 euro, a s malou, i když potěšující výhrou si zašel na dobrou večeři...tuším, že to byla nějaká místní specialita: ryba DOURADA (pražma královská), zde na Madeiře tradičně servírovaná s banánem.

pátek 19. února 2016

Lisabonské sardinky

Lisabonské sardinky


Jsou všude! Sardinky, všude samé sardinky, celá hejna sardinek, moře sardinek! Například v obchodě se suvenýry: Fernando Pessoa, žluté tramvaje a sardinky. Sardinky na tričkách, na dlaždičkách, na taškách, na sešitech, prostě všude.


Tuhle jsem dokonce potkal v Praze jednu paní, co měla na sobě šaty poseté sardinkami. Hned mi to bylo jasné! Já: "Dobrý den, vy jste byla v Lisabonu, že?" Ona: "Jak jste to poznal? To podle těch sardinek?" Oba se zasmějeme...

Ale zpět do Lisabonu, do obchodu s konzervami, to jsou zase samé sardinky. Sardinky v plechovkách, různě barevných, různě velkých: v rostliném oleji, přírodní, v olivovém oleji, v pikantním oleji, s čili, v pálivé omáčce, s tomaty, s kari, s pepřem, s citrónem, s oreganem, a sám Bůh ví s čím vším ještě, však se přesvědčte sami: Conservariadelisboa.



A ze všeho nejhorší to je 12. června večer. To je v Lisabonu velká párty. Oslava patrona města Svatého Antonína - SANTO ANTÓNIO. To jsou sardinky, tedy grilované sardinky, na každém rohu, na roštech uličních grilů, v restauracích, v žaludcích tisíců návštěvníků. A co víc, dokonce se tu pořádá i grafická soutěž o nejkrásnější a nejoriginálněji nakreslenou sardinku - hotová Miss sardinka!
 
 

 

Ještě, že se toho Hitchcock nedožil! To by jistě natočil nějaký horor z lisabonských ulic..něco jako "Sardinky útočí". A představte si, že dokonce existuje člověk, který svůj blog pojmenoval po sardinkách. Věřili byste tomu ???

úterý 16. února 2016

Jak jsem adoptoval želvu

Jak jsem adoptoval želvu


MORRO PEIXE (Rybí hora), není jen maličká rybářská vesnice, která leží na severním pobřeží Svatého Tomáše, ale je i zároveň střediskem a vhodným výchozím bodem pro pozorování mořských želv. Nachází se zde totiž záchranná stanice, kde se místní dobrovolníci i studenti z portugalských univerzit snaží před pytláky ochránit ohrožené druhy mořských želv, rozmnožit je ve speciálním písečném "inkubátoru" a vypustit zpět do moře.




Joana, portugalská studentka, dobrovolnice a naše milá průvodkyně nám nejprve dává krátkou přednášku, ze které se dozvídáme, že se u svatotomášských břehů vyskytuje celkem pět druhů mořských želv, včetně té největší: kožatky velké. Ta v portugalštině nese, možná právě pro své obří rozměr (až 3 m), jméno AMBULÁNCIA (sanitka). Naše pozorování se má, zde v Rybí hoře, naopak zaměřit na tu nejmenší z mořských želv, na karetu OLIVA (zelenavou), která v dospělosti doroste maximálně do 75 centimetrů a 50 kilogramů. 


Po obědě se už vydáváme na pláž, kde nás kromě koupání a pozorování plážového mumraje čeká jedno překvapení. V písečném inkubátoru se právě dnes, po šedesáti dnech vyhřívání, narodilo několik želvích miminek, a my tak máme možnost tyto jeden den staré mrňousky adoptovat, pojmenovat a vlastnoručně vyslat na jejich dlouhou předlouhou cestu ve slaných vodách




Svojí želvičku resp. želváka pojmenovávám Baltazar (kdo zná blíže portugalskou literaturu, ten pochopí), který se po vypuštění na pláži neomylně vydává směrem k moři, do vod nespoutaného oceánu, kde mu hrozí všemožná nebezpečí....tak snad to zvládneš Baltazare! 

Zajímavostí je u mořských želv taky to, že pokud přežijí kritické mládí v oceánu a dosáhnou své sexuální dospělosti, vracejí se vždy klást vejce na to stejné místo, kde se narodily resp. tam, odkud byly vypuštěny do moře. Možná se zde Baltazere za těch 10-18 let znovu potkáme! Tedy za předpokladu, že se sem i já jednou vátím a za předpokladu, že nejsi samec, ale samička (to tě pak budu muset překřtít na Blimundu - partnerku románového Baltazara). 



Druhé želví setkání nás má čekat v noci, je to totiž doba, kdy se zde na pláže vrhají ke kladení vajec dospělé želvy. Nic však není jisté, autobus nás má vyzvednout už o půlnoci a to je prý příliš brzo na to nějakou želvu spatřit. My však i tak vyrážíme po setmění na pláž, osvětleni jen jednou červeně svítící čelovkou. Červené světlo je totiž želvímu oku neviditelné....Hodiny v tichosti a ve tmě sedíme v písku na liduprázdné pláži, posloucháme neustále se opakující refrén mořského přílivu, poprchává, jen v dálce se občas blýskne, ale jinak panuje absolutní klid. I kdyby se dnes žádná želva neobjevila, tak už jen pro tuto chvíli to celé čekání stálo za to. V tom čekání bylo totiž něco mystického, tajemného, neopakovatelného...


A pak to konečně přišlo, přece jen! Vysílačka ze sousední pláže ohlásila želvu! Téměř poslepu jsme se za ní přesunuli a konečně jí na vlastní oči viděli. Dospělá kareta zelenkavá právě začínala do důlku v písku klást vejce. První, druhé, třetí ....až stotřicáté čtvrté! A jak takové karetí vajíčko vlastně vypadá? No přeci jako ty maminčiny výborné vídeňské knedlíky, nebo chcete-li, jako pingpongové míčky. 

Akt zázraku zrození byl za doprovodu tlupy červeně svítících sudiček téměř dokonán. Matka želva zaplněný důlek zahrabala a vydala se zpět do oceánu. Vzápětí se už všechna vajíčka zase vyhrabávala a uložila do bezpečí záchranné stanice a jejího písečného inkubátoru ...a za 60 dní, však už víte co ...


sobota 13. února 2016

Kachna s rýží po portugalsku

Kachna s rýží po portugalsku


Dnes si připravíme další tradiční recept portugalské kuchyně a mé hodně oblíbené jídlo: zapečenou kachnu s rýží ARROZ DE PATO (aruž de patu). A jak sami uvidíte, není problém si tento recept připravit ani u nás v Čechách, z nám dobře dostupných surovin. I když výroba této dobroty zabere skoro dvě a půl hodiny, není její příprava ničím moc složitým, jen to prostě chvilku trvá. 

Co budeme potřebovat (na 4 porce):
  • olivový olej 
  • min. 1kg kachních čtvrtek
  • jednu velkou mrkev
  • hřebíček (10 ks)
  • 1 tvrdší klobásu (ideálně portugalské chouriço)
  • lze přidat i bloček sušené šunky (presunto)
  • 2 větší cibule
  • jednu hlavičku česneku
  • bobkový list (2-3 listy)
  • 1 kg rýže (ideálně agulha)
  • pepř, sůl a ideálně lze přidat i sklenku portského vína (červené)

Nejprve si připravíme vývar z kachních čtvrtek:
Do většího hrnce vložíme kachní čtvrtky, klobásu v celku (nebo i blok sušené šunky), 2-3 bobkové listy, na hrubo nakrájenou mrkev, podrcené 3 stroužky česneku a na půlky rozkrojenou větší cibuli, do které zapíchneme 10 hlaviček hřebíčku. Vše zalijeme vodou, přidáme sklenku červeného portského, opepříme a necháme cca 1 hodinu vařit:


Vývar z kachny si slijeme do větší nádoby, kachní čtvrtky i klobásu vyndáme do misky:


Kachní čtvrtky vykostíme a obereme na menší kousíčky. Mezitím na jemno nakrájíme druhou cibuli, kterou necháme v hrnci zpěnit na oleji. Do hrnce přidáme propláchnutou rýži a po chvilce přilijeme i kachní vývar, vaříme a dle potřeby dochutíme solí.


Na dno zapékací mísy uložíme polovinu uvařené rýže, na ní poklademe kousky kachny (a kousky sušené šunky) a vše zakryjeme zbývající rýží. Na vrch poklademe na kolečka pokrájenou uvařenou klobásu a  jedním žloutkem povrch potřeme. 


Vše zapečeme v troubě po dobu cca 20 minut dokud nám okraje nezačnou zlátnout a klobáska neztmavne. Servírujeme a konzumujeme...BOM APETITE!


Závěrem se ještě musím podělit o jeden osobní zážitek, který mám s tímto jídlem spojený: Před lety, když jsem zašel se svými portugalskými přáteli do jedné vyhlášené restaurace v severoportugalském městě VIANA DO CASTELO, jsem v menu zahlédl zapečenou kachnu. Rozhodl jsem se, že objednání jídla nechám na svých portugalštinářských dovednostech, a hlasitě jsem si tedy objednal  ARROZ DE GATO. Vyděšený pohled paní servírky i hlasitý smích přátel, mi jasně signalizoval, že něco není správně. Až pak jsem si uvědomil, jakou chybu jsem to udělal...kachna se portugalsky řekne PATO, osudovou záměnou písmene P za G, jsem tak vytvořil nové jídlo, které by možná bylo k sehnání v čínské, ale nikoliv v portugalské restauraci. Svým nevinným přeřeknutím jsem totiž z kachny PATO udělal kocoura GATO, kocoura s rýží!

čtvrtek 11. února 2016

V poločasu rozpadu

V poločasu rozpadu


Dějiny Svatého Tomáše a Princova ostrova jsou neoddělitelně spojeny s pojmem ROÇA (doslovně vymýcená plocha), ale v přeneseném významu roça znamenala a znamená velkostatek. Velkostatek z koloniálních dob na kterém se nejprve ve velkém sklízela a zpracovávala zejména cukrová třtina (16.-17.století) a později hlavně káva a kakao (19.-20. století). 

Opuštěná roca Bombaim
A i když už dnes dávno pominuly doby kolonialismu, jsou zde na ostrovech mohutné areály bývalých ROÇAS (mn. č) stále patrné a připomínají tak nejen místním domorodcům, ale i náhodným návštěvníkům, svojí zašlou "slávu". Však ty největší z roças byly spíš městy s vlastní nemocnicí a lokální železniční dopravou!

Jen nepatrná část z roças ještě dodnes slouží svému původnímu účelu. Již v předchozím příspěvku jsem zmínil  Roça Agua Izé, kde se kromě kakaa vyrábí i dnes tak zatracovaný palmový olej. Dalším příkladem je dodnes fungující a jednu z nejlepších káv světa produkující  Roça Monte Café, která je obklopená keříky robusty i arabici a pro turisty nabízí i malé, ale pěkně udělané muzeum kávy.

Roca Agua Izé, kde se dodnes produkuje olej a kakao
Roca Monte Café - zvonice
Dodnes fungující areál rocy Monte Café produkuje jednu z nejlepších káv světa
Některé z roças byly přeměněny v turistické a gastronomické cíle, jako třeba již zmiňovaná Roça São João, kde se presentuje to nejlepší ze svatotomášské gastronomie, a nebo se můžete seznámit s místní lidovou tvořivostí a dobře najíst i v Roça Saudade.

Z rocy Saudade je dnes vynikající restaurace...
....a prodejna místního "umění"
Nejúchvatnější (alespoň pro turistu) jsou však bezesporu ty z roças, které byly s koncem portugalského koloniálního impéria opuštěny (1975), a ponechány tak svému vlastnímu osudu: Roça Rio do Ouro a Roça Bombaim. Nebo přesněji napsáno, ponechány divoké tropické přírodě a klimatu. Tato opuštěná, zarostlá a polorozpadlá městečka, které jsou někdy i částečně stále obývány chudšími ostrovany, se tak staly zvláštními mementy neveselé otrokářské a koloniální historie ostrovů. 

Roca Rio do Ouro - z hlavní budovy se stala porodnice ....
ale i porodnice už neexistuje a budova je téměř prázdná
část budovy obávají vesničané, část černá prasátka a kozy
Za posledních čtyřicet let se tak staly roças důkazem lidské pomíjivosti a mocné síly přírody. Jsem velice rád, že jsem měl možnost navštívit alespoň na chvilku tato místa, zachytit je v momentě svého poločasu rozpadu, než je kompletně rozhlodá zub času, zub vlhkosti, zub deště a než je úplně poroste tropický les.   

Obydlené pozůstatky rocy Bombaim
Roca Bombaim