Algarve nebo Allgarve?

Algarve nebo Allgarve?

Hned první dvě písmena z názvu nejjižnější části kontinentálního Portugalska prozrazují, že to byli Arabové, kteří zde dlouhá léta vládli a kteří tuto část Portugalska i pojmenovali. Jméno ALGARVE je totiž odvozeno z arabského "Gharb Al-Andalus", tj. "západně od Andalusie", resp. z "Al-Gharb", tj. z arabského slova pro "západ".

Své výjimečné postavení v rámci celého Portugalska si uchovávalo a uchovává Algrave i celá staletí po osvobození od arabské nadvlády. Titulatura portugalských panovníků zněla "Rei de Portugal e dos Algarves", tj. "král Portugalska a Algarve". A své výjimečné postavení v rámci Portugalska si uchovává Algarve i dnes. Není tomu však z historických důvodů, ale spíše z důvodů turistických. Algarve je totiž turisticky nejnavštěvovanější částí země, a to zejména britskými turisty, a tak si vysloužilo od ostatních Portugalců posměšnou poangličtěnou přezdívku "Allgarve" (ólgarve). 

Skalní oko na pláži Praia de Benagil nedaleko městečka Lagoa a Portimao

Obsypané pláže v Portimao

Bylo by však velkým hříchem vynechat tuto část portugalské mozaiky a zavrhnout jí jen kvůli tomuto faktu. To, že je Algarve mezi turisty nejvyhledávanější částí země, má své důvody a opodstatnění. V první řadě je to klidnější a teplejší moře, než jaké nabízí zbytek atlantického pobřeží. I z tohoto důvodu vyrostly v některých částech pobřežní části Algarve hotelové komplexy, a tak se například města jako Portimão, či Albufeira, dostaly do katalogů turistických kanceláří celé Evropy. 

Stará zástavba v Portimao na útesu nad pobřežím

Typické jsou pro Algarve také bílé fasády a vysoké bílé komíny

Pokud se budete chtít vyhnout těmto turisticky až přeexponovaným místům, tak i v Algarve můžete objevit několik "neprovařených" míst. K tomu je potřeba se vydat na úplný západ, na úplný východ a nebo do vnitrozemí tohoto regionu. 

Na úplném západě jsou to především úchvatné pobřežní skalní útvary a plážičky západně od města Lagos, anebo větrný a na strmém útesu postavený maják na mysu Cabo de São Vicente (více jsem o něm psal již zde). Nad tímto nejjihozápadnějším koutem Portugalska se pak ještě na území Algarve nachází snad nejkrásnější část portugalského pobřeží, tzv. Costa Vicentina, které si dozajista zaslouží samostatný příspěvek.

Skalní útvary a skryté plážičky západně od centra města Lagos

Na východním pobřeží Algarve, mezi hlavním městem regionu Faro a městečkem Tavira, je pak možné navštívit krásnou a poklidnou přírodní rezervaci Parque Natural da Ria Formosa, která se rozkládá na několika písečných pobřežních ostrovech a která poskytuje neotřelé přírodní scenérie a poklidné a tiché pláže. 

Praia da Ilha de Faro - plážička na ostrově u hlavního města Algarve- Fara

Zátoky u ostrovů přírodního parku Ria Formosa

Písečné ostrovy rezervace Ria Formosa

Ve vnitrozemí pak rozhodně stojí za návštěvu původní hlavní město regionu Silves. To zaujme především díky zachovalému historickému centru a zrekonstruovanému a zpřístupněnému červenému hradu Castelo do Silves. V jeho červených kamenných zdech lze dodnes spatřit pozůstatky maurské pevnostní architektury, která se řadí mezi nejvýznamnější architektonické připomínky arabské nadvlády na území Portugalska.

Pohled na centrum Silves

Masivní červené zdi hradu v Silves

Prvky maurské architektury jsou na hradu v Silves dodnes patrné

Ať už vyrazíte do Algarve jako turista hodlající si užít veškerého komfortu, anebo jako individuální a méně náročný návštěvník, jistě si najdete to své. I zde platí "celostátní" portugalská pohostinnost a vstřícnost. I zde si můžete pochutnat na vynikající portugalské gastronomii. I zde si můžete vychutnat dobrá portugalská vína. I já se sem rád a často vracím. 

Pátrání po konci Evropy

Pátrání po konci Evropy

Když se v roce 1465 vydalo poselstvo českého krále Jiřího z Poděbrad vedené Lvem z Rožmitálu na cestu z Čech až na konec světa, tak dorazilo až na místo nesoucí příznačný název Cabo de Finisterre ("mys kde končí země"). Skalnatý výběžek zasahuje zde, ve španělské Galícii, až hluboko do divokých vod Atlantiku. Při současných znalostech geografie však víme, že ten skutečný konec světa, ten konec naší kontinentální Evropy se nachází někde jinde, více na jihu, v dnešním Portugalsku.

Mys Finisterre (zdroj: www.hotelroomsearch.net)

Když jsem se téměř o půl tisíciletí později vypravil z Čech až na konec světa já, tak jsem již neomylně směřoval ne k Mysu Finisterre, ale na západ od Lisabonu k mysu Cabo da Roca. Souřadnice tohoto místa jsou vytesané na zdejší mohyle (38°47' s.š, 9°30' z.d.) a neomylně tak potvrzují, že jsem se opravdu dostal na to nejzápadnější místo kontinentální Evropy. Je ale toto místo oním symbolickým koncem našeho kontinentu? 

Zde bych si dovolil nesouhlasit. Ano, Cabo da Roca je sice nejzápadnějším místem Evropy a hrnou se k němu tudíž davy turistů, ale já jsem svůj konec Evropy našel ještě o kus dál, ještě o kus jižněji. 

A ne, nenechal jsem se ovlivnit ani okolností, že v době mé návštěvy na Cabo da Roca byla mlha "co by se dala krájet" a že jsem z toho výhledu do útrob Atlantiku moc neměl. Ano, byl jsem tehdy hodně naštvaný, však taky kdo by tu očekával takové počasí, když všude kolem dokola bylo jasno a nebe bez obláčku. 

Maják na Cabo da Roca, onoho času zahalen do mlhy

Strmé útesy na Cabo da Roca

Ale ani tato nepřízeň počasí nebyla tím určujícím prvkem při pátrání po tom "mém konci Evropy". Však i mé rozhořčení se velmi brzo rozplynulo, stejně tak, jak samotná mlha v nedalekém přímořském městečku Azenhas do Mar. Za tu opulentní hostinu, které se mi zde dostalo v restauraci Adegas das Azenhas, široko daleko vyhlášené svojí skvělou kuchyní, bych mysu Cabo da Roca odpustil snad i krupobití a blesky. Ale ani zde, v městečku vystaveném na strmém útesu s přímořským bazénem pravidelně zaplňovaným vodami přílivu a onou skvělou restaurací, ani zde jsem nenašel ten svůj kýžený konec Evropy.

Ten jsem totiž objevil až na úplně nejjižnějším kousku Portugalska, tam úplně dole, dalo by se říci v růžku Evropy, tam kde se atlantické pobřeží prudce láme a stáčí směrem do Středomoří. Cabo de São Vicente (Mys Svatého Vincenta) se sice nachází snad v nejturističtější provincii Portugalska, v Algarve, ale naštěstí dostatečně daleko od turistických středisek a hotelů. Pod trvalým dohledem červeného majáku zde vládne klid, který v pravidelných intervalech přerušuje jen zvuk vlnobití. Ano, zde se nachází můj konec Evropy, zde pro mě končí země, a dál, dál už není nic.

Vzácný Monsaraz

Vzácný Monsaraz

Jsou místa, která ve vás zanechají stopu. Stopu tak hlubokou, že na ně nikdy nemůžete zapomenout. V Portugalsku mám takových míst hned několik. Míst, kam se vždy rád vracím, ale s četností svých návštěv nesmím příliš plýtvat. Každá návštěva pro mě musí být vždy něčím výjimečným, stejně tak, jak jsou tato místa výjimečná pro mě.

Jednu z takových hlubokých stop ve mně zanechává městečko MONSARAZ (Monsaráž). Opevněné sídlo, které se tyčící vysoko na kopci nad jinak jen mírně zvlněnou krajinou provincie ALENTEJO, asi hodinu cesty autem z Lisabonu. Nad krajinou dobrého červeného vína, korkových dubů, horkých letních měsíců. 

Už i na jaře je proto nejlepší se vydat na návštěvu co nejdříve ráno. V takové ráno, kdy slunce teprve začíná pálit a v úzkých uličkách, které lemují bíle natřené domky, je prázdno, ticho a klid. Jen pár staříků postává před kavárničkou na kostelním náměstí, a pak už jen vy. Procházíte se třeba k hradu situovanému na nejvyšším bodu městečka, až do momentálně opuštěné býčí arény vměstnané na hradní nádvoří. Anebo se jen tak potulujete po obvodu, kolem zachovalých hradeb. Uzounké dlážděné uličky neumožňují průjezd ani parkování aut a proto si zde lze lehce můžete připadat jako v kulisách nějakého středověkého filmu.

A pokud se vám tento anachronismus okouká, stačí vyjít na prostranství před hlavní bránu, anebo se vyšplhat na nějaký hradní ochoz a rozhlédnout se. Budete mít celé Alentejo jako na dlani: vinice, rozlehlou a členitou vodní nádrž BARRAGEM DE ALQUEVA, která je už na hranicích se Španělskem, korkové duby, zeleně kvetoucí (jaro) a žluté schnoucí (léto) louky. 

Rád se sem vracím. Rád, ale opatrně. Nechci se předávkovat a chci si pro sebe uchovat tuto jedinečnost a výjimečnost. 

Pomalu, pomaleji, stop

Pomalu, pomaleji, stop

Tato tři slova mi utkvěla v paměti z úžasné knihy Jana Buriana "Výlet do Portugalska" ve spojitosti s regionem ALENTEJO (Alentežu). Slova, které si můj mozek založil do přihrádky označující jihoportugalský region proslavený dobrým a silným vínem, korkovými duby, vysokými teplotami a tak nějak pomaleji plynoucím časem.

Tato tři slova jsem si i jako nějakou mantru přeříkával, když jsme vyjížděli v pronajatém karavanu z historického, kulturního i správního centra regionu, z ÉVORY, připraveni prozkoumat kouzlo tohoto kraje a prožít alespoň několik slunečních dní v této alentejanské časové anomálii. Místní lidé a jejich tempo, je tu totiž (i podle už tak dost benevolentních portugalských měřítek), prý mnohem, ale mnohem pomalejší...

Vydáváme se směrem na jih, následujíc tok řeky GUADIANA. Je teprve květen, ale teplota se už šplhá ke čtyřicítce. Převážně zemědělská krajina je ještě zelená, ale brzy úplně vyschne a zežloutne. Naší cestu alentejánským venkovem lemují korkové duby, vinice, olivovníky a na téměř každém sloupu i čapí hnízda. Všude kolem panuje ten hypnotizující klid, který občas přeruší jen klapání čapích zobáků a pleskot čapích křídel. 

První větší zastávku děláme ve městě MOURA, však je taky čas na oběd. A jak se ostatně můžete přesvědčit po celém Portugalsku, na obědě se tu rozhodně nešetří. Ať už se to týká velikosti porcí, nebo dvou i více hodin na něj vyhrazených, však není kam spěchat, což zde, v rozpáleném Alenteju, platí dvojnásob. Tak jezme pěkně POMALU!

Manuelský - gotický portál kostelíku v Mouře

 

Açorda - typická alentejanská polévka: hustá česnečka s chlebem a vajíčkem

A POMALU, zase kousek více na jih, se na další den přesouváme do městečka SERPA. Slunce zase praží naplno a teplota se už zase přehoupla přes čtyřicítku. Není tedy divu, že jsme po poledni v celém městě téměř opuštěni. Na náměstíčku před kostelem nikdo, v úzkých uličkách jen občas vykoukne nějaká žena v zástěře, vstup do hradu je zavřený, u historického akvaduktu ani noha. Naštěstí aspoň kavárnička na náměstí je otevřená, a tak zde usedáme a ochutnáváme sladké sýrové koláčky, specialitu z místního sýru QUEIJO SERPA. Celkový charakter městečka, horko, prázdno, ticho a všudepřítomný klid nutí i nás si vše vychutnat pomalu, pomalinku, POMALEJI.

Vstup do hradního areálu v Serpě  zůstal pro nás tentokrát uzavřený

Sladký koláč ze sýru Queijo Serpa je místní specialitou

Než s naším karavanem po několikadenním putování opustíme Alentejo a překročíme jeho hranici do nejjižnějšího portugalského regionu ALGARVE, čeká nás ještě jedna významná zastávka: MÉRTOLA. Historické město vystavěné na skalním ostrohu nad řekou GUADIANA, v centru přírodního parku Parque Natural do Vale do Guadiana. Hlavní třídou vystoupíme kolem krásného modrobílého kina, kolem čistě bíle natřeného kostelíka pamatujícího i arabské doby, až na nejvyšší bod města, na kamenný hrad. Teď už jen zbývá se vyšplhat na hradní věž, zastavit se na chvíli, přeřadit na nulovou rychlost a mlčky se pozorně a dlouze zahledět do říčního údolí.

Mértolské kino svojí architekturou upomíná na doby dávné arabské nadvlády

Stejně jako nedaleké kino, tak i kostelík pod hradem nese arabské zdobení, i když mnohem starší.

Výhled do údolí Guadiany z hradní věže v Mértole

Jak napsal spisovatel Phil Bosmans "Čas není žádná dálnice mezi kolébkou a hrobem, nýbrž místo k zaparkování na slunci. Dnes žít! Dnes se smát! Dnes se radovat!" -STOP-