Zobrazují se příspěvky se štítkemSvatý Tomáš. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemSvatý Tomáš. Zobrazit všechny příspěvky

úterý 16. února 2016

Jak jsem adoptoval želvu

Jak jsem adoptoval želvu


MORRO PEIXE (Rybí hora), není jen maličká rybářská vesnice, která leží na severním pobřeží Svatého Tomáše, ale je i zároveň střediskem a vhodným výchozím bodem pro pozorování mořských želv. Nachází se zde totiž záchranná stanice, kde se místní dobrovolníci i studenti z portugalských univerzit snaží před pytláky ochránit ohrožené druhy mořských želv, rozmnožit je ve speciálním písečném "inkubátoru" a vypustit zpět do moře.




Joana, portugalská studentka, dobrovolnice a naše milá průvodkyně nám nejprve dává krátkou přednášku, ze které se dozvídáme, že se u svatotomášských břehů vyskytuje celkem pět druhů mořských želv, včetně té největší: kožatky velké. Ta v portugalštině nese, možná právě pro své obří rozměr (až 3 m), jméno AMBULÁNCIA (sanitka). Naše pozorování se má, zde v Rybí hoře, naopak zaměřit na tu nejmenší z mořských želv, na karetu OLIVA (zelenavou), která v dospělosti doroste maximálně do 75 centimetrů a 50 kilogramů. 


Po obědě se už vydáváme na pláž, kde nás kromě koupání a pozorování plážového mumraje čeká jedno překvapení. V písečném inkubátoru se právě dnes, po šedesáti dnech vyhřívání, narodilo několik želvích miminek, a my tak máme možnost tyto jeden den staré mrňousky adoptovat, pojmenovat a vlastnoručně vyslat na jejich dlouhou předlouhou cestu ve slaných vodách




Svojí želvičku resp. želváka pojmenovávám Baltazar (kdo zná blíže portugalskou literaturu, ten pochopí), který se po vypuštění na pláži neomylně vydává směrem k moři, do vod nespoutaného oceánu, kde mu hrozí všemožná nebezpečí....tak snad to zvládneš Baltazare! 

Zajímavostí je u mořských želv taky to, že pokud přežijí kritické mládí v oceánu a dosáhnou své sexuální dospělosti, vracejí se vždy klást vejce na to stejné místo, kde se narodily resp. tam, odkud byly vypuštěny do moře. Možná se zde Baltazere za těch 10-18 let znovu potkáme! Tedy za předpokladu, že se sem i já jednou vátím a za předpokladu, že nejsi samec, ale samička (to tě pak budu muset překřtít na Blimundu - partnerku románového Baltazara). 



Druhé želví setkání nás má čekat v noci, je to totiž doba, kdy se zde na pláže vrhají ke kladení vajec dospělé želvy. Nic však není jisté, autobus nás má vyzvednout už o půlnoci a to je prý příliš brzo na to nějakou želvu spatřit. My však i tak vyrážíme po setmění na pláž, osvětleni jen jednou červeně svítící čelovkou. Červené světlo je totiž želvímu oku neviditelné....Hodiny v tichosti a ve tmě sedíme v písku na liduprázdné pláži, posloucháme neustále se opakující refrén mořského přílivu, poprchává, jen v dálce se občas blýskne, ale jinak panuje absolutní klid. I kdyby se dnes žádná želva neobjevila, tak už jen pro tuto chvíli to celé čekání stálo za to. V tom čekání bylo totiž něco mystického, tajemného, neopakovatelného...


A pak to konečně přišlo, přece jen! Vysílačka ze sousední pláže ohlásila želvu! Téměř poslepu jsme se za ní přesunuli a konečně jí na vlastní oči viděli. Dospělá kareta zelenkavá právě začínala do důlku v písku klást vejce. První, druhé, třetí ....až stotřicáté čtvrté! A jak takové karetí vajíčko vlastně vypadá? No přeci jako ty maminčiny výborné vídeňské knedlíky, nebo chcete-li, jako pingpongové míčky. 

Akt zázraku zrození byl za doprovodu tlupy červeně svítících sudiček téměř dokonán. Matka želva zaplněný důlek zahrabala a vydala se zpět do oceánu. Vzápětí se už všechna vajíčka zase vyhrabávala a uložila do bezpečí záchranné stanice a jejího písečného inkubátoru ...a za 60 dní, však už víte co ...


čtvrtek 11. února 2016

V poločasu rozpadu

V poločasu rozpadu


Dějiny Svatého Tomáše a Princova ostrova jsou neoddělitelně spojeny s pojmem ROÇA (doslovně vymýcená plocha), ale v přeneseném významu roça znamenala a znamená velkostatek. Velkostatek z koloniálních dob na kterém se nejprve ve velkém sklízela a zpracovávala zejména cukrová třtina (16.-17.století) a později hlavně káva a kakao (19.-20. století). 

Opuštěná roca Bombaim
A i když už dnes dávno pominuly doby kolonialismu, jsou zde na ostrovech mohutné areály bývalých ROÇAS (mn. č) stále patrné a připomínají tak nejen místním domorodcům, ale i náhodným návštěvníkům, svojí zašlou "slávu". Však ty největší z roças byly spíš městy s vlastní nemocnicí a lokální železniční dopravou!

Jen nepatrná část z roças ještě dodnes slouží svému původnímu účelu. Již v předchozím příspěvku jsem zmínil  Roça Agua Izé, kde se kromě kakaa vyrábí i dnes tak zatracovaný palmový olej. Dalším příkladem je dodnes fungující a jednu z nejlepších káv světa produkující  Roça Monte Café, která je obklopená keříky robusty i arabici a pro turisty nabízí i malé, ale pěkně udělané muzeum kávy.

Roca Agua Izé, kde se dodnes produkuje olej a kakao
Roca Monte Café - zvonice
Dodnes fungující areál rocy Monte Café produkuje jednu z nejlepších káv světa
Některé z roças byly přeměněny v turistické a gastronomické cíle, jako třeba již zmiňovaná Roça São João, kde se presentuje to nejlepší ze svatotomášské gastronomie, a nebo se můžete seznámit s místní lidovou tvořivostí a dobře najíst i v Roça Saudade.

Z rocy Saudade je dnes vynikající restaurace...
....a prodejna místního "umění"
Nejúchvatnější (alespoň pro turistu) jsou však bezesporu ty z roças, které byly s koncem portugalského koloniálního impéria opuštěny (1975), a ponechány tak svému vlastnímu osudu: Roça Rio do Ouro a Roça Bombaim. Nebo přesněji napsáno, ponechány divoké tropické přírodě a klimatu. Tato opuštěná, zarostlá a polorozpadlá městečka, které jsou někdy i částečně stále obývány chudšími ostrovany, se tak staly zvláštními mementy neveselé otrokářské a koloniální historie ostrovů. 

Roca Rio do Ouro - z hlavní budovy se stala porodnice ....
ale i porodnice už neexistuje a budova je téměř prázdná
část budovy obávají vesničané, část černá prasátka a kozy
Za posledních čtyřicet let se tak staly roças důkazem lidské pomíjivosti a mocné síly přírody. Jsem velice rád, že jsem měl možnost navštívit alespoň na chvilku tato místa, zachytit je v momentě svého poločasu rozpadu, než je kompletně rozhlodá zub času, zub vlhkosti, zub deště a než je úplně poroste tropický les.   

Obydlené pozůstatky rocy Bombaim
Roca Bombaim 

neděle 7. února 2016

Kakaové děti

Kakaové děti


DOCE, DOCE, CHOCOLATE (dós, dós, šokolat), tato slova uslyšíte pokřikovat děti na Svatém Tomáši téměř na každém rohu. Tedy s podmínkou, že jste bílý turista. Za tuto neutuchající touhu místních dětí po sladkých bonbónech a čokoládě si však může bílý turista sám, protože to byl právě on, kdo jsem tuto novou "tradici" s příchodem turismu na ostrov zavlekl. A přiznejme si, že tím dost pozměnil místní zvyklosti. Svatotomášské děti jsou totiž jinak velmi milé, někdy až stydlivé a skromné (no a přiznejme si, že stejně jako většina jejich rodičů i chudé) a hlavně je jich hodně a jsou všude.





Krom toho jsme byli upozorněni, že lavina turistických cukrovinek způsobila u dětí rapidní nárůst kazivosti zubů, což na ostrově, kde je jen velmi těžko dostupná zubní péče, činí nezanedbatelný problém. My se však snažíme tuto novodobou tradici nenapodobovat a když už dětem něco chceme dát, jsou to většinou psací potřeby, různé sešítky, skládačky, omalovánky či drobné hračky.


I tak se každé rozdávání stává ve vesnici velkou událostí a nezřídka končí i nějakou tou dětskou rvačkou. Z tohoto hlediska, je pak asi nejrozumnějším řešením předat dárky nějakému staršímu členu komunity či obce, ať je dál rozdělí dle nejlepšího svědomí.


Jednu skupinku dětí obdarováváme i v ROÇA ÁGUA IZÉ, bývalém koloniálním velkostatku, kde se dodnes zpracovává kakao. Toto místní "hnědé zlato", je pro ostrov životně důležitým exportním artiklem a tvoří podstatnou složku zdejší ekonomiky. Se zaujetím tedy vstupuje do krytých hal, kde může nahlédnout do tajů jeho zpracování.

Celý proces výroby kakaa začíná sklizní červených plodů kakaovníku pravého (cca 30 cm), z kterých se následně vyloupají kakaové boby (cca 30-50 semen v jednom plodu).


Čerstvé kakaové boby se pak nechají několik dnů fermentovat ve velkých dřevěných boxech. To vše za vyšších teplot (až 50°C) při kterých dochází ke kvašení dužiny a vzniká kyselina octová. 



Fermentované kakaové boby se poté, většinou na slunci, 1-2 týdny suší na sítech. Jejich vlhkost tak klesne a vysušené kakaové boby jsou hnědé a již se nekazí.




Nakonec se kakaové boby praží v pecích ESTUFAS při teplotě kolem 120°C po dobu 15 až 60 minut. Obsah vody v kakaových bobech se tím ještě sníží a z jejich povrchu se odrolí tenká slupka. Teprve nyní získávají kakaové boby svou charakteristickou chuť a vůni.





Dosušené nebo pražené kakaové boby se pak už jen roztřídí, napytlují a připraví k odvozu, buď na další zpracování zde na ostrově, a nebo daleko do zahraničí.  




Další zpracování pak většinou spočívá v rozdrcení bobů a rozemletí na kakaovou hmotu, která se používá k další výrobě nebo se z ní lisuje či nechává vykapat kakaové máslo a jako vedlejší produkt se získává kakaový prášek. A z kakaového másla se pak vyrábějí čokolády a nejrůznější sladkosti, prostě DOCE, DOCE, CHOCOLATE.

A zde se prapodivný koloběh kakaa uzavírá. Na Svatém Tomáši se urodí plody, zpracují se na kakao a to se pak mimo ostrov přemění na sladkosti, po kterých to místní děti tolik touží a snaží se je pokřikováním vyloudit od turistů. Inu svět je někdy plný paradoxů!





sobota 6. února 2016

Tropická pohádka o dvanácti chodech

Tropická pohádka o dvanácti chodech


Hned na úvod čtení tohoto příspěvku přidávám varování: Čtěte pouze s plným žaludkem! Neboť už zase budu psát o jídle. 

Byla nebyla na ostrově Svatý Tomáš jedna zátoka. Bylo nebylo u této zátoky malé rybářské městečko SÃO JOÃO DOS ANGOLARES nad nímž se tyčil krásný dům pamatující ještě koloniální období. A v tom domě žil jeden kouzelník....Tak by se dala začít nějaká pohádka o mém včerejším gastronomickém zážitku, který se mi poštěstil během objevování jihovýchodního pobřeží ostrova.

Na bývalém koloniálním statku ROÇA SÃO JOÃO se totiž nachází gurmetské centrum země v němž s entusiasmem kouzlí šéfkuchař CARLOS SILVA. Ten se proslavil nejen zde na ostrově, ale i v celém portugalsky mluvícím světě i díky kulinářské televizní šou. 




Tento gastronomický kouzelník nám k obědu připravil opravdový kulinářský zážitek. Vše z místních a čerstvých produktů. Byl to vskutku pohádkový oběd o osmi předkrmech, hlavním chodu, třech desertech a kávě....



A protože se traduje i u nás, že se jí i očima, tak se s Vámi dnes rozloučím fotodokumentací mapující naše tropické obžerství...a s přáním dobré, i když pouze obrázkové, chuti.

První chod: plod čerstvého kakaovníku
Doprovozený hořkou čokoládou, červeným pepřem a strouhaným zázvorem
Chod druhý: pražený a kořeněný kokos
Chod třetí: kořeněný banán, maracuja a ryba andala (chodící ryba) s karambolou na pikantním oleji
Chod čtvrtý: avokádo, karambola, artičoky, jablko s v kyselém nálevu naloženou zelenou papájou a červeným pepřem 
Chod pátý: ryba corcovado s kurkumou, sladkou bramborou, ananasem a vanilkou sypaná plody baobabu
Chod šestý: vaječná omeletka s afrodiziakálním kořením mikoko, grilované rajčátko a rajčatová omáčka s čokoládou
Chod sedmý: plněný grilovaný banán, manioková kulička v chili oleji a mušlemi
Chod osmý: v peci připravené avokado s maracujou


Chod devátý: hlavní chod sestávající s fazolové omáčky (feijoada) s rybou a chobotnicí, doprovázený rýží s šafránem a kurkumou
Chod desátý: desert v podobě zelené papáji se sýrem v omáčce z maracuji
Chod jedenáctý: desert v podobě vařeného banánu v omáčce se strouhanou čokoládou a skořicí
Chod dvanáctý: poslední chod ke kávě aneb sladký kokos