Jak jsem adoptoval želvu
MORRO PEIXE (Rybí hora), není jen maličká rybářská vesnice, která leží na severním pobřeží Svatého Tomáše, ale je i zároveň střediskem a vhodným výchozím bodem pro pozorování mořských želv. Nachází se zde totiž záchranná stanice, kde se místní dobrovolníci i studenti z portugalských univerzit snaží před pytláky ochránit ohrožené druhy mořských želv, rozmnožit je ve speciálním písečném "inkubátoru" a vypustit zpět do moře.
Joana, portugalská studentka, dobrovolnice a naše milá průvodkyně nám nejprve dává krátkou přednášku, ze které se dozvídáme, že se u svatotomášských břehů vyskytuje celkem pět druhů mořských želv, včetně té největší: kožatky velké. Ta v portugalštině nese, možná právě pro své obří rozměr (až 3 m), jméno AMBULÁNCIA (sanitka). Naše pozorování se má, zde v Rybí hoře, naopak zaměřit na tu nejmenší z mořských želv, na karetu OLIVA (zelenavou), která v dospělosti doroste maximálně do 75 centimetrů a 50 kilogramů.
Po obědě se už vydáváme na pláž, kde nás kromě koupání a pozorování plážového mumraje čeká jedno překvapení. V písečném inkubátoru se právě dnes, po šedesáti dnech vyhřívání, narodilo několik želvích miminek, a my tak máme možnost tyto jeden den staré mrňousky adoptovat, pojmenovat a vlastnoručně vyslat na jejich dlouhou předlouhou cestu ve slaných vodách
Svojí želvičku resp. želváka pojmenovávám Baltazar (kdo zná blíže portugalskou literaturu, ten pochopí), který se po vypuštění na pláži neomylně vydává směrem k moři, do vod nespoutaného oceánu, kde mu hrozí všemožná nebezpečí....tak snad to zvládneš Baltazare!
Zajímavostí je u mořských želv taky to, že pokud přežijí kritické mládí v oceánu a dosáhnou své sexuální dospělosti, vracejí se vždy klást vejce na to stejné místo, kde se narodily resp. tam, odkud byly vypuštěny do moře. Možná se zde Baltazere za těch 10-18 let znovu potkáme! Tedy za předpokladu, že se sem i já jednou vátím a za předpokladu, že nejsi samec, ale samička (to tě pak budu muset překřtít na Blimundu - partnerku románového Baltazara).
Druhé želví setkání nás má čekat v noci, je to totiž doba, kdy se zde na pláže vrhají ke kladení vajec dospělé želvy. Nic však není jisté, autobus nás má vyzvednout už o půlnoci a to je prý příliš brzo na to nějakou želvu spatřit. My však i tak vyrážíme po setmění na pláž, osvětleni jen jednou červeně svítící čelovkou. Červené světlo je totiž želvímu oku neviditelné....Hodiny v tichosti a ve tmě sedíme v písku na liduprázdné pláži, posloucháme neustále se opakující refrén mořského přílivu, poprchává, jen v dálce se občas blýskne, ale jinak panuje absolutní klid. I kdyby se dnes žádná želva neobjevila, tak už jen pro tuto chvíli to celé čekání stálo za to. V tom čekání bylo totiž něco mystického, tajemného, neopakovatelného...
A pak to konečně přišlo, přece jen! Vysílačka ze sousední pláže ohlásila želvu! Téměř poslepu jsme se za ní přesunuli a konečně jí na vlastní oči viděli. Dospělá kareta zelenkavá právě začínala do důlku v písku klást vejce. První, druhé, třetí ....až stotřicáté čtvrté! A jak takové karetí vajíčko vlastně vypadá? No přeci jako ty maminčiny výborné vídeňské knedlíky, nebo chcete-li, jako pingpongové míčky.
Akt zázraku zrození byl za doprovodu tlupy červeně svítících sudiček téměř dokonán. Matka želva zaplněný důlek zahrabala a vydala se zpět do oceánu. Vzápětí se už všechna vajíčka zase vyhrabávala a uložila do bezpečí záchranné stanice a jejího písečného inkubátoru ...a za 60 dní, však už víte co ...
