pondělí 19. prosince 2016

"Fritovaná čokoláda"

"Fritovaná čokoláda"


Fritovaná čokoláda? V Portugalsku? Cože? Ano, takto rozpačitě a možná ještě s větším množstvím otazníků jsem reagoval na nápis CHOCO FRITO (šoku fritu), kterým se doslova hemží vývěsky restaurací v centru středo-portugalského Setúbalu. A co víc, můžeme zde najít i přímo specializované provozovny, které nabízejí pouze tuto "pochoutku" a před většinou z nich se dokonce tvoří fronty!  Inu, procestoval jsem toho už dost, a tak třeba v Edinburghu jsem kdysi ochutnal smažené čokoládové tyčinky Mars. Tak proč se podobnému experimentu bránit v Portugalsku?

Fritovaná čokoládová tyčinka Mars - Edinburgh

Jenže bylo už pozdě po poledni, něco kolem čtvrté hodiny, což je i pro Portugalce čas, kdy už je na oběd příliš pozdě a na večeři zase příliš brzo, a tak většina setúbalských restaurací měla zavřeno nebo nás obsluha při dotazu na zdejší specialitu odmítala se slovy: vyprodáno.






No co už, nejeli jsme sem kvůli pochoutce, o které jsem ještě před pár hodinami neměl ani tušení. Našim cílem bylo projít si útulné a opravené historické centrum (jinak poměrně dost průmyslového města) a hlavně navštívit nedaleký přírodní park Parque Natural da Arrabida.



Přírodní park Arrabida se nachází na území stejnojmenného pohoří rozprostírajícího se u jihozápadního pobřeží Setúbalského poloostrova (ten jsme navštívili již v předchozím příspěvku). Tento zalesněný zelený a kopcovitý ráj snad nejvíce vyniká v kontrastu s útesy a vodami přiléhajícího oceánu.

Kromě keřů a stromů se zde nachází ještě jedno přírodní bohatství: vinice. Ty se rozkládají na svazích odvrácených od pobřeží, tak aby byly chráněny před oceánskými větry. A téměř bez výjimky produkují hrozny jediné odrůdy Moscatel (muškatel, u nás známý jako muškát). Z nich pak vzniká jeden z nejtypičtějších lokálních produktů: sladké fortifikované víno Moscatel de Setúbal. Tato jihoportugalská obdoba "severského" portského je však vždy bílá resp. stárnutím v sudech se zbarvuje až do žlutooranžova. 



Ale ani toto sladké a silné víno neukojilo mou touhu po ochutnání "fritované čokolády". S mizícím obrysem Setúbalu za zády, jsem se už na trajektu přes řeku Sado smiřoval s myšlenkou, že mi choco frito navždy unikne, ale...




Nikdy neříkej nikdy, a tak jen o několik dní později, při návratu z nejjižnějších portugalských končin zpět do Lisabonu, když jsme se zastavili na oběd v jedné zapadlé restauraci nedaleko Setúbalu, jsem v poledním menu zahlédl onen kýžený kousek textu: choco frito! A nebylo vyprodané !! Neváhal jsem tedy s objednáním a s napětím vyčkával až se choco frito ocitne na mém talíři, ale to překvapení co mě čekalo!!! Choco frito totiž vůbec není fritovaná čokoláda, ale smažené proužky sépie. Jaká to zrada!!!! Ale moc, moc dobrá!!!!!



A abyste se necítili o tuto dobrotu ochuzeni, tak níže přikládám jednoduchý recept (tedy pokud se vám podaří někde v Čechách sehnat čerstvou sépii).

Setúbalské Choco Frito

Ingredience (na 4 porce): 
  • 1 kg sépie
  • 3 stroužky česneku
  • 2 x bobkový list
  • sůl, citrón, pálivá chili paprička
  • olivový olej,  mouka, vejce

Sépii nakrájíme na středně silné proužky, vložíme do mísy, osolíme, přidáme nasekaný česnek, bobkový list, nasekanou chili papričku a zakapeme šťávou z jednoho velkého citrónu - vše řádně promícháme a necháme 2 hodiny uležet. Na pánvičce necháme rozpálit olej, do něj vložíme proužky naložené sépie obalené v mouce a rozšlehaném vejci. Smažíme do zlatova. Podáváme s domácími hranolkami a čerstvou zeleninou.

A pro ty opravdu natěšené na fritovanou čokoládu ještě přikládám onen skotský recept.

Deep fried Mars bar

Ingredience pro 1 tyčinku:

  • 1 čokoládová tyčinka Mars
  • 1 vejce, 1 hrnek mouky, 1 hrnek mléka
  • olej na smažení
Čokoládovou tyčinku dáme vychladit do ledničky. Smícháním vejce, mléka a mouky vytvoříme hmotu, ve které následně tyčinku (rozbalenou) dobře obalíme. V rozpáleném oleji usmažíme do zlatova. Podáváme jen tak.

Tak ať už se rozhodnete pro jeden, či druhý recept, přeji vám dobrou chuť! Bom apetite!


neděle 11. prosince 2016

Prosluněná Caparica

Prosluněná Caparica


Jižně od Lisabonu, skoro by se dalo říct "co by kamenem dohodil" přes řeku Tejo, se nachází Setúbalský poloostrov - Península de Setúbal. Monumentální vstupní bránu k němu tvoří jeden ze dvou ikonických lisabonských mostů: ten oranžový, ocelový, "sanfranciský", padesátiletý: Ponte 25 de Abril (most 25. dubna - dne, kdy se Portugalsko v roce 1974 vymanilo z dlouhotrvající pravicové diktatury A. Salazara).


Nad celým mostem i městem z druhého břehu se symbolicky rozevřenou náručí shlíží 28 metrů vysoká socha Cristo Rei (krištu rej) - Krista Spasitele z roku 1959. Tatáž socha tak zároveň symbolicky vystavuje svá záda k nepříliš populárnímu a hustě zastavěnému "sídlišti" Almada.


Samotné sídliště není příliš půvabným místem, ale jen kousek na západ odtud se nachází pás pláží a pobřežního borovicového lesa Costa da Caparica (košta da kaparika). Název pobřeží vychází z latinského pojmenování zde se vyskytujícího keře Kapary trnité (Capparis spinosa, pt. Alcaparra), známé pro své bílo-fialově květy a hlavně pro nerozvinutá poupata naložená v solném nálevu s vinným octem (nám známé jako kapary).

Květ Capparis Spinosa - kapary trnité (zdroj: commons.wikimedia.org)
Není to však tato typická ingredience středomořské gastronomie, co sem vede kroky mnoha a mnoha Lisabonců. Tím hlavním důvodem je dlouhá pobřežní promenáda, kterou z jedné strany lemují restaurace, bary a kavárničky a z té druhé rozlehlé písčité pláže. 




Už od časného rána (a tím myslím opravdu od časného rána, i podle českých časových měřítek), se rychle zaplňují přilehlá parkoviště a promenáda i pláže se začínají zalidňovat. Ano, toto je to místo, kde Lisabonci rádi tráví svůj volný čas. 

Voda je i zde příliš ledová na nějaké to dovádění ve vlnách. Tedy pokud se jako mnoho Portugalců (všech věkových kategorií) nenasoukáte do neoprénů a nevyřádíte se na surfařském prkně. A nebo se o to aspoň nepokusíte prostřednictvím nějaké z mnoha zde se nacházejících surfařských škol. 



Jen kousek od skupinky surfařských učňů se zase odehrává raní zápas v plážovém fotbalu. A o další kus vedle dávají hejna hladově krákajících racků hlasitě najevo, kde právě probíhá rybářský výlov a následný prodej zaručeně čerstvých ryb.




Pokud nepatříte k vyznavačům otužileckého koupání, ani si nechcete zrovna vyzkoušet surfování, ani neprovozujete plážové sporty, nebo vám ani nechutnají ryby, anebo vás ani nebaví se jen tak brouzdat po plážích, i tak se vyplatí se sem zajet podívat, však je to z Lisabonu kousek. A třeba vám bude jenom stačit se posadit čelem k oceánu na okraj betonové promenády a dlouhé minuty pozorovat ten pestrý portugalský plážový mumraj. 



pondělí 21. listopadu 2016

Vinho Verde alias vinný zelenáč

Vinho Verde alias vinný zelenáč


Ještě donedávna jsem jako nejeden Čech zastával poněkud zjednodušený názor na bílá a červená vína. Dlouho jsem vyznával jednoduché rozdělení: bílá vína jedině z Moravy, Čech, Rakouska, Německa, Alsaska a Zélandu a červená vína radši z těch regionů, kde mají dostatek tepla a slunce tj. z Itálie, Španělska, Francie, Austrálie, Kalifornie a samozřejmě z Portugalska. Dlouho jsem se tohoto pravidla držel i během pobytů v Portugalsku, ale jen do té doby, než jsem objevil kouzlo vína skrývajícího se pod trochu zavádějícím názvem VINHO VERDE (viňu verde) = zelené víno. 


"Zelené víno?" (upraveno z: http://www.starkey.com/)
Trochu rozpačitě jsem zíral na průzračnou skleněnou láhev, ve které se ukrýval lehce nažloutlý mok, který by ani barvoslepý neoznačil za zelený. A co víc, pod etiketou s nápisem Vinho Verde, jsem objevil i vína růžová či jasně červená!!! Začal jsem tedy ochutnávat a pátrat po původu tohoto označení.




Etiketa, podle které bezpečně poznáte, že pijete právě víno z regionu Vinho Verde

Název tohoto vína totiž neodkazuje na barvu vína či hroznů, ale na jeho mládí. Vinho Verde je totiž víno mladé, svěží a lehké. Je to prostě takový zelenáč mezi víny. A co víc, pochází z regionu, respektive z vinařské oblasti nesoucí stejné jméno, z oblasti Vinho Verde. A ačkoliv se co do rozlohy  jedná o jeden z největších portugalských vinařských regionů, až donedávna mu u nás (a ani ve světě) nebyla věnována větší pozornost.


Mapka podregionů oblasti Vinho Verde (gargantuanwine.com)
Region, který se nachází až v úplném severozápadním koutu země, až u hranic se španělskou Galícií, je stejně jako samotné víno, regionem svěžím, na portugalské poměry poměrně vlhkým a krásně zeleným! (přeci jen ta zelená barva). Pojďme si teď toto neobyčejné víno v několika bodech podrobněji představit:

  • Stejně jako u všech portugalských vín, tak i pro Vinho Verde je terroire tj. lokální geologické a klimatické poměry tím určujícím faktorem, který zdejším vínům dává své charakteristické vlastnosti. V oblasti mezi řekami Douro a Minho je to především dostatek vlhkosti, větrné a chladnější klima a žulový podklad - tyto faktory nahrávají spíše pěstování bílých odrůd révy a bílá vína tvoří více jak 80% zdejší produkce. Ale produkují se i zelená vína růžová a červená (krásný protimluv).
  • Velké množství malých pěstitelů a pestrost lokálních odrůd způsobuje, že je Vinho Verde většinou vínem scelovaným tj. získaným z několika různých odrůd. Mezi nejtypičtější odrůdy patří: červené - Amaral, Azal Tinto, Brancelho a mezi bílé - Arinto, Azal, Trajadura, Batoca, Loureiro a Alvarinho. Poslední dvě jmenované  se v poslední době využívají i pro jednoodrůdová (a dražší) zelená vína.
  • Výše uvedené odrůdy dodávají vínu typické senzorické vlastnosti: převážně světle citrínovou barvu, květinové a ovocné (často citrusové) aroma a chuť. Víno navíc dobře balancuje obsah cukrů a kyselinky vedoucí k jeho charakteristické svěžesti.
  • Vinho Verde mírně perlí (péttilance). Dříve vznikala perlivost ve víně tzv. druhotnou fermentací tj. malolaktickým kvašením. Dnes je jí docíleno přídavkem CO2 při lahvování. Jemná perlivost tak ještě více umocňuje svěží dojem. U jednoodrůdových vín a vín starších se však neprojevuje (absenci perlivosti lze rozpoznat i podle tvaru láhve - typ bourgogne).
  • Obsah alkoholu je u zeleného vína nižší a pohybuje se v rozmezí 8,5-12,5%. V Portugalsku je to velmi oblíbený nápoj řidičů, kteří kvůli nenulové toleranci alkoholu v krvi často zapíjí svůj oběd právě tímto vínem. 
  • Zelené víno je víno mladé, nearchivní a levné. Servírovat by se mělo podchlazené (6-10 stupňů) a výborně se hodí zejména k mořským plodům. Ale já ho velmi rád popíjím jen tak (především v horkém létě).
 Tradiční sklizeň ze žebříků v regionu Vinho Verde (https://alemdovinho.wordpress.com/)
Sepsáno v mé oblíbené pražské (i když ve skutečnosti portugalské) Oliveiře u několika sklenek lahodného zeleného vína, tak se tady taky aspoň na skleničku zastavte...


úterý 1. listopadu 2016

Karavanem po Portugalsku

Karavanem po Portugalsku


V jednom ze svých předchozích příspěvků (zde), jsem zmínil jako jednu z alternativních možností přepravy po Portugalsku i cestování v obytném karavanu. A zrovna před nedávnem jsem se z podobné cesty po Portugalsku vrátil. A nebylo to poprvé ani naposledy! 


Cestování karavanem (nejen po Portugalsku) totiž nabízí hned několik zásadních výhod: 

  1. Jste mobilní, takže se můžete dostat i na hromadnou dopravou nepřístupná místa.
  2. A každý den se tak můžete probouzet na jiném místě.
  3. Zároveň si vezete s sebou i své bydlení, takže nemusíte řešit noclehy, či časté vybalování a balení zavazadel.
  4. V karavanu je i lednička, takže občerstvení máte neustále při ruce.
  5. V případě potřeby je k dispozici i toaleta a sprcha.
  6. K většině typů obytných karavanů vám stačí jen řidičský průkaz B (v Portugalsku stačí český)
  7. Ušetříte za bydlení a dopravu! Půjčovné karavanu pro 6 osob vychází na cca 100-150 Euro na den (záleží, zda jedete v hlavní sezóně tj. červen až září, nebo mimo hlavní sezónu), plus něco utratíte za benzín a za dálniční poplatky. Pokud vás jede skupinka, náklady se rozpočítají a výsledná položka je pak velmi příznivá. 
  8. V Portugalsku je jen minimum omezení pro nocování v karavanu - nesmíte s ním nocovat snad jen přímo na plážích.
  9. Portugalsko má solidní množství skvěle vybavených kempů, kam čas od času musíte s karavanem stejně zajet pro dobití baterií, doplnění vody a vypuštění odpadu.
  10. A ty rána a večery s lokálními pochoutkami rozloženými na mobilním stolku obklopeným přáteli či rodinou usazených na skládacích židličkách před karavanem....
Z fotografie to tak nevypadá, ale posedávání před karavanem na parkovišti v Batalhe skýtalo krásný výhled na osvětlenou katedrálu

O nevýhodách se zde moc rozepisovat ani nemůžu, neboť mě jich moc nenapadá. Spíš jen ještě několik rad a doporučení: 
  • Uvnitř karavanu je to tak trochu jako s tetrisem. Vše má přesně dané místo a je potřeba se umět uskromnit a využít každičký úložný prostor. 
  • Uvedení do lůžkové úpravy (obzvlášť pokud cestuje maximum pasažérů) vyžaduje trochu zručnosti a trpělivosti, ale i v šesti jsme se dokázali krásně poskládat a pohodlně vyspat.
  • Nezapomeňte, že karavan má šířkové a výškové rozměry jiné než běžné automobily, ne všude s ním projedete, někdy budete muset improvizovat a couvat, a je důležité zejména sledovat dopravní značky s upozorněním na maximální výšku a vyhýbat se úzkým uličkám starých městeček a vesnic.
  • Je dobré si karavan včas zarezervovat v nějaké ze specializovaných portugalských autopůjčoven. Vhodné je i zvolit období mimo hlavní turistickou sezónu a hlavně dávat bedlivý pozor při instruktáži při přebírání vozu. 
  • Ideálně ob den do programu zařadit nocování v kempu. V Portugalsku jsou některé kempy skvěle vybavené a uzpůsobené právě pro obytné karavany, tyto je lepší mít dopředu zjištěné, ať pak zbytečně nehledáte až na cestě. 
  • Vyplatí se si k rezervaci karavanu připlatit za set nádobí a za rozkládací stolek a židle, což má většina půjčoven ve své základní nabídce.
  • Karavan je dobré navrátit čistý, s vypuštěným odpadem a dotankovaným na výchozí stav nádrže. Vyhnete se tak zbytečným a celkem vysokým dodatečným poplatkům.
A závěrem ještě několik obrázků z karavanových putování po Portugalsku:

Karavan v přírodním parku Arrabida

Karavan na nejjihozápadnějším místě Portugalska: Cabo de Sao Vicente

Karavan na trajektu při přejezdu ze Setúbalu do Troie

Karavany u vodní nádrže Albufeira de Alqueva

Karavan v Alenetejo před Monsaraz
A ještě s Monsaraz v pozadí
Se stádem koz přebíhajícím přes silnici

A samozřejmě na pláži

neděle 25. září 2016

Portugalský Ovar

Portugalský Ovar


Nenechte se zmýlit nadpisem! Dnes se nebudu zmiňovat ani o žádné portugalské variantě nám dobře známé vepřové pochutiny, ani jsem v nadpisu neudělal gramatickou chybu. Zhruba na půl cesty mezi Portem a Aveirem, zhruba uprostřed pobřežní železniční trati spojující tyto dvě severoportugalská města, totiž leží pro Čecha jménem poněkud kuriózní městečko nesoucí jméno Ovar. A že to není jen tak ledajaké městečko, a to nejen kvůli svému názvu, snad pochopíte po přečtení tohoto příspěvku.


Už hned na samotné železniční stanici si nelze nevšimnout krásných výjevů na modrobílých dlaždičkách, které pokrývají zdi na prvním nástupišti. A symbolicky tak tyto tradiční portugalské azulejos naznačují, jaká překvapení v městečku a v jeho okolí na vás mohou čekat. 

V samotném centru města se lze projít po promenádě vydlážděné modrobílými azulejos. I centrálně položený městský kostel Igreja Matriz de São Cristóvão je celý oděn do modrobílých dlaždiček.


Kostel Igreja Matriz de São Cristóvão v Ovaru
Za nejkrásnějšími fasádami z azulejos je však potřeba kousek popojet. V obci Cortegaça, v pěkné zahradě, leží krásně dlaždičkami dekorovaný farní kostel Igreja Matriz de Santa Marinha.
Igreja Matriz de Santa Marinha v Cortegaçe
A úplně nejpestřeji zdobeným kostelem, pestrobarevně odlaždičkovaným z vnějšku i zevnitř, je farní kostel Igreja Paroquial de Válega. Kostel přiléhající k místnímu hřbitovu se nachází ve stejnojmenné obci Válega, a ta leží jen o jednu železniční zastávku jižněji od Ovaru. 

Kostel Igreja Paroquial de Válega
Bohatě zdobené interiéry kostela Igreja Paroquial de Válega
Všechny tři kostely stojí rozhodně za návštěvu, ale i když slovo Ovar nemá v portugalštině stejný význam, tak jako v češtině, tak i po gastronomické stránce má toto městečko co nabídnout. I samotná Evropská unie se rozhodla o ochraně zeměpisným označením původu pro sladký Pão de Ló de Ovar. Tento nadýchaný piškotový dort, který je tradičně servírován v převázané papírové krabičce, má na povrchu tenkou hnědou kůrku a jeho základ tvoří pouze vejce, cukr a mouka.


Jeden ze svých nejsilnějších gastronomických zážitků jsem však nezažil v nějaké cukrárně, ale v pobřežní části Ovaru, v části Furadouro. Když mě můj kamarád a kolega z portské university Paolo pozval do svého rodného Ovaru k rodičům na oběd, tak mě nejprve dovezl sem. Nejprve jsem nechápal, proč míříme rovnou na pláž, ale nebylo to kvůli koupání, ale abychom stihli rybáře vytahující na pobřeží své rybami přetékající sítě. Přímo z nich jsem si pak měl vybrat rybu, kterou budu mít za pár okamžiků připravenou na talíři. Vůbec si už nevzpomínám, jakou rybu jsem si tenkrát vybral, ale co si pamatuji velmi živě je, že byla výtečná, že to určitě nebyla ani sardinka ani kapr, a že jsem jí rozhodně nedostal naservírovanou s chlebem, křenem a hořčicí.

Nejčerstvější ryby se pořizují přímo na pláži
Barevné rybářské čluny ještě stále zdobí mnohé portugalské pláže
Kristus nesmí v Portugalsku chybět ani v žádném rybářském člunu

neděle 18. září 2016

Lisabonem nahoru a dolů

Lisabonem nahoru a dolů


Nedávno jsme si v jednom z příspěvků procházeli sedm pahorků lisabonských. V závěru jsem vám v něm prozradil, že ne vždy se musí šplhat na pahorky pěšky a že v Lisabonu existuje i jiný způsob, jak se na ně dostat, aniž by to stálo příliš fyzických sil, což třeba v parném létě není vůbec na škodu. Pojďme si tedy dnes všech sedm pahorků projít znovu, ale tentokrát s pomocí tradičních a historických lisabonských dopravních prostředků: lanovek, výtahu a legendární žluté tramvaje č.28


Cestu na první tři pahorky tj. na COLINA DE SÃO JORGE (hrad), COLINA DE SÃO VICENTE a COLINA DE SANTO ANDRÉ, si lze usnadnit pomocí historické tramvaje č. 28. To, že linku stále obsluhují historické vozy z třicátých let, není nějakou nostalgickou záležitostí, ale nutností, neboť do úzkých a klikatých uliček starobylé Alfamy by se moderní a větší vozy prostě nevešly! 


Tramvaje linky číslo 28 se staly lisabonskou ikonou, která se promítla nejen ve stáncích se suvenýry na nespočet pohlednic, obrazů, magnetů, hrnků a miniatur, ale je to už taková turistická povinnost se s ní svézt. Jízdenku si lze koupit přímo u řidiče a nebo se vyplatí pořídit si celodenní jízdenku, která v sobě kromě tramvají zahrnuje i ostatní prostředky lisabonské městské dopravy. Jen jedno upozornění, s kufry se do tramvaje číslo 28 nedostanete! A někdy ani bez kufrů, ve špičkách a na vrcholu turistické sezóny se na výchozích stanicích čekají dlouhé fonty a na dalších zastávkách po trase pak už téměř není šance přistoupit. 



Na další z pahorků, na COLINA DE SANT'ANA, na ten nemocniční, vás přenese další tradiční lisabonský dopravní prostředek: lanovka (tedy pokud opravdu nepotřebujete na akutní ošetření, to je přeci jen lepší využít sanitku). Ascensor do Lavra, šplhající stejnojmennou ulicí až ke krásné Jardim de Torel, je asi nejméně známou lisabonskou historickou lanovkou, a tak je zde i nejméně turistů. Lanovka byla zprovozněna v roce 1884 a původně byla poháněna vodním a následně parním pohonem. Stejně tak, jako další dvě z historických lanovek, je však dnes již elektrifikována. V provozu je každý den od 8 ráno do 8 večer (v neděli od devíti).


Na návrší COLINA DE SÃO ROQUE, které sousedí s legendární čtvrtí Bairro Alto (bajru altu), proslavenou bujarým nočním životem, vás přenese další z lanovek: Ascensor da Glória. Lanovka pocházející z roku 1885 začíná své stoupání nedaleko náměstí Praça dos Restauradores a svou jízdy končí téměř u vstupu na nádhernou vyhlídkovou terasu Miradouro de São Pedro de Alcântara. V provozu je kromě pátku a svátků od 7:15 do půlnoci (v pátek do 0:25, o svátcích od 8:45 nebo 9:15 do půlnoci či půl jedné).



Od vyhlídky je to už jenom kousíček na šestý ze sedmi pahorků, na COLINA DAS CHAGAS. Zde se nabízí k usnadnění výstupu další lisabonský unikát. Krásný litinový zdobený výtah Elevador de Santa Justa (santa žušta), který byl vztyčen roku 1902 podle návrhů inženýra Raoula Mesnier de Ponsarda. Výtah spojuje dolní část centra tj. čtvrť Baixa (bajša), jejímž středem je nedaleké náměstí Rossio, s již zmíněnou čtvrtí Bairro Alto. Na střeše výtahu je pak nádherná vyhlídková plošina, na kterou se můžete vydat za drobné vstupné i pokud nepoužijete samotný výtah. 



Dle mého názoru je tím nejkrásnějším "elevátorem" třetí z historických lanovek: Ascensor Da Bica, která stoupá ke čtvrti Chiado, kousek od posledního ze sedmi pahorků lisabonských: COLINA DE SANTA CATARINA. Lanovka, která vede vzhůru směrem od řeky Tejo, pochází z roku 1892. Také byla původně na parní pohon, ale stejně tak, jako obě předchozí lanovky, byla i tato elektrifikována a všechny tři lanovky byly v roce 2002 prohlášeny za národní památky. V provozu je každý den kromě svátků od 7:00 do 21:00 ( v neděli a o svátcích od 9:00 do 21:00). 



Stejně tak, jako výtah Santa Justa, tak i všechny historické lanovky a tramvaj č. 28 jsou součástí systému lisabonské městské dopravy, platí na ně však samostatné (a vyšší) tarify, než na ostatní hromadné dopravní prostředky. Vyplatí se tedy pořídit nějakou z lisabonských nabíjecích karet (více zde). Ale zejména na vrcholu turistické sezóny musíte počítat s tím, že všechny tyto dopravní atrakce jsou v obležení turistů. Závěrem vám tedy prozradím ještě jednu užitečnou informaci, jak se přeplněným lanovkám, výtahům a tramvajím vyhnout: směrem dolů, jsou totiž téměř vždy prázdnější, než cestou vzhůru. Překvapivé a šokující zjištění, že ?