neděle 24. července 2016

Na s(coq) do Barcelos

Na (s)coq do Barcelos


Nebýt jedné velmi známé legendy, bylo by severoportugalské město BARCELOS (Barseluš), ležící v údolíčku řeky Cávado, na půl cesty mezi Bragou a atlantickým pobřežím, jen dalším běžným, pěkným, historickým a trochu ospalým portugalským "okresním" městem. Městem se středověkým mostem, hradem, několika kostely a příjemnou nákupní třídou. Bylo by, nebýt jedné velmi známé legendy.....

Kohoutci z Barcelos (zdroj:http://lounge.obviousmag.org/)



Tu legendu zná v Portugalsku úplně každý, a prostřednictvím obchodů se suvenýry, se dostává i do celého světa. Ne vždy však turisté tuší, co vlastně onen suvenýr v podobě malovaného kohoutka Galo do Barcelos symbolizuje. 

Tak tedy, bylo nebylo, kdysi dávno procházel městečkem Barcelos galicijský poutník směřující do nedalekého Santiaga de Compostela. Ve stejnou dobu, kdy se zde zastavil k odpočinku, bylo zdejšímu ctihodnému občanovi ukradeno nějaké stříbro. Poutník se stal okamžitě hlavním podezřelým a i přes svou nevinu byl bez důkazů odsouzen k smrti pověšením. Jeho posledním přáním bylo se setkat s těmi, kteří rozhodli o jeho vině. Byl tedy předveden k právě hodujícímu tribunálu, kde v čele seděl soudce a před ním na podnosu pečený kohout. Nebohý poutník v ten moment ukázal na tác s kohoutem a prohlásil: "Nechť je důkazem mé neviny, že až mě budou věšet, tak tento kohout vstane a zakokrhá". Soudce sice slovům poutníka příliš nevěřil, ale přesto nechal pečeného kohouta netknutého do doby popravy. Když přišel onen okamžik, kohout opravdu vstal a zakokrhal! Galicijský poutník byl propuštěn a mohl dále pokračovat ve své pouti. O několik let později se poutník do města vrátil a vztyčil zde na památku kamenný krucifix. 

Nevíme kolik pravdy se na této legendě zakládá, ale ten kamenný kříž Monumento do Senhor do Galo zde stojí dodnes. Pokud ho chcete spatřit i vy, zajeďte si do archeologického muzea v Barcelos, které se nachází v historickém centru na místě bývalého paláce vyvýšeného nad řekou. 

Kříž: Monumento do Senhor do Galo v archeologickém muzeu


A pokud budete mít to štěstí, tak jako já, tak v ulicích města můžete najít nejen tradiční kohoutky ve stáncích se suvenýry, které upomínají na onu legendu, ale i celou plejádu různě pomalovaných kohoutků ve velmi nadživotních velikostech. Nezapomeňte však, že jedinou správnou barvou originálního kohoutka z Barcelos je ta černá, černá symbolizující onoho soudcova upečeného kohouta.






Závěrem si ještě neodpustím jednu "kohoutkovou" poznámku. Každý z nás, kdo se kdy učil aspoň někdy portugalsky, nebo se o to alespoň pokoušel, má kohoutka z Barcelos spojeného s učebnicí, která nás již léta provází strastmi portugalštiny...a mnohé bude jistě ještě mnoho a mnoho dalších let provázet.

čtvrtek 7. července 2016

Pruhované pobřeží

Pruhované pobřeží


Kdesi jsem se dočetl, že 80% Portugalců nežije dál jak 80 km od pobřeží. Nevím, nakolik se toto konstatování zakládá na pravdě, ale rozhodně můžu potvrdit, že hlavně v letních měsících se Portugalské vnitrozemí a města vylidňují a Portugalci se houfně přesouvají k plážím, do letních domovů a sídel. Přes tisíc kilometrů atlantického pobřeží jim k tomu nabízí mnoho příležitostí a pěkných míst. Existuje však jedna výjimečná pobřežní destinace, kterou Vám dnes velmi rád představím.


Tím jedinečným místem je COSTA NOVA (Košta Nova), celým jménem Costa Nova do Padro. Malinkaté pobřežní městečko se nachází nedaleko středoportugalského AVEIRA a je obklopeno z jedné strany oceánem a písečnými plážemi a z druhé strany pak mělkou aveirskou lagunou. A na tomto z obou stran vodou obklopeném výběžku, se na sebe tísní pestrobarevné a pruhované domečky....


Už samotný název městečka COSTA = pobřeží, NOVA = nové, vypovídá o jeho historii. Celá původně rybářská oblast byla založena až relativně nedávno, až v roce 1808, kdy zde při tvorbě laguny vznikl právě tento písečný výběžek. A protože se tím oddálilo místním rybářům oceánské pobřeží, přesunuli se za ním blíž...a nepřesunuli se sem pouze samotní rybáři, ale i jejich zázemí v podobě malinkatých dřevěných přístřešků.


S útlumem rybářství ve dvacátém století se začaly pruhované rybářské "stodoly" postupně přeměňovat na letní plážové domky. Přibyly okna, balkónky, verandy, příčky a patra. Některé domky nahradily původní dřevo za kámen. Jen ty pestré barvy a pruhy zůstaly dodnes.



Nejen kvůli těmto pruhovaným domkům se sem vyplatí vyrazit. Tím dalším důvodem je jistě dlouhatánská písečná pláž anebo dřevěné promenády podél ní vedoucí. A pokud se zde ocitnete první srpnový víkend, tak potěšíte i své chuťové pohárky na Ria a Gosto - Festival de Marisco da Costa Nova, neboli festivalu mořských plodů. 




Jedinou menší komplikací, která by Vás neměla rozhodně od návštěvy odradit, je trochu horší dostupnost. Pokud nemáte půjčené auto, tak je potřeba se dopravit do centra Aveira k "jazykové škole", odkud zhruba každou hodinu vyjíždí autobusová linka až na svou konečnou v Costa Nova. Cesta je to trochu kodrcavá, zdlouhavá, a autobus zastavuje skoro na každém rohu, ale ty poloprázdné a čisté pláže Vám za to jistě budou dostatečnou odměnou.

čtvrtek 30. června 2016

Sedmero pahorků lisabonských

Sedmero pahorků lisabonských


Mám a vždycky jsem měl rád města, která mají kopce. Narodil jsem se v kopcovitém Ústí, v Praze bydlím na Žižkaperku, studoval jsem v Portu a nějaký čas pracoval v Budapešti s výhledem na hornatou Budu. Jakmile se ocitnu v nějakém "placatém" městě bez nějakých těch kopečků, cítím se nesvůj, deprimován, ztracen...


To v Lisabonu se tak nikdy cítit nebudu, Lisabon není rozhodně žádná placka a stejně jako antický Řím, tak i portugalská metropole má svojí legendu o sedmi pahorcích. Legenda sice pochází až ze 17. století z pera otce Nicolau de Oliveira, ale stejně tak jako ta mnohem starší římská, tak i tato hluboce zakořenila do místního povědomí. 

Neúnavný zub času sice už nějaké kopce obrousil, resp. obestavěl, ale i tak je lze ještě pořád rozeznat na lisabonském panoramatu. Každý z těch sedmi vrchů stojí rozhodně za návštěvu a to nejen kvůli těm báječným výhledům, ale i kvůli své jedinečné historii. Pojďme si je projít pěkně popořadě:


1. COLINA DE SÃO JORGE (CASTELO), neboli návrší Svatého Jiří, je ze všech lisabonských vrchů nejzřetelnější. A z hlediska lisabonských dějin i nejvýznamnější. Na vrcholu se tyčí stejnojmenný hrad a zahrady a dle archeologických výzkumů se zde nacházelo již před příchodem Římanů keltské oppidum. Zde je kolébka Lisabonu!

Vrch a hrad Svatého Jiří - dominanta a kolébka Lisabonu
Vyhlídka z hradních teras a zahrad
2. COLINA DE SÃO VICENTE dominuje starobylé čtvrti Alfama a na svých bedrech hrdě nosí sněhobílý kostel a klášter Convento de São Vicente de Fora (Svatého Vincenta, jednoho z patronů Lisabonu). A v pozadí za klášterem vykukuje ještě veliká kupole portugalského národního Pantheonu (původně kostel Igreja de Santa Engrácia). Na tomto krytém portugalském Slavíně od 20. století spočívají významné osobnosti portugalských dějin: presidenti, spisovatelé, nejslavnější fadistka Amália Rodrigues, anebo proslulý a nedávno zesnulý fotbalista Eusebio.

Sao Vicente - pohled přes střechy Alfamy
Kostel a klášter Svatého Vincenta, v pozadí kopule Pantheonu.
3. COLINA DE SANTO ANDRÉ se nachází jen pár kroků od předchozího pahorku. A stejně tak i zde jeho vrchol okupuje kostel s klášterem: Igreja e Convento da Graça. A pokud učiníte ještě pár kroků až k vyhlídce Miradouro da Senhora do Monte, jistě pochopíte, proč bylo toto místo vyhledáváno šlechtou k výstavbě honosných sídel. Zde budete mít celý Lisabon jako na dlani!
Pohled na Colina de Santo André s kostelem a klášterem Graca
Vyhlídka Miradouro da Senhora do Monte

4. COLINA DE SANT'ANA už je o kousek dál, ale stačí seběhnout pár schodů z předchozí vyhlídky a mírně pak vystoupat až na tzv. zdravotní kopec. Na pahorku se totiž dodnes nachází několik nemocnic (např. Hospital de São José) i reprezentační budova fakulty medicíny, před níž na náměstí podle tradice zanechávají rodiny vděčných pacientů děkovné mramorové destičky. A jen pár kroků odtud se na úbočí kopce rozprostírá vyhlídková zahrada Jardim do Torel. Ta nabízí odpočinkové léhatkové lavičky, příjemnou kavárnu anebo pěkně ukrytý bazén s malou písečnou pláží.

Děkovné mramorové destičky v parku Jardim Braancamp Freire
Vyhlídkové lavičky/lehátka v parku Jardim do Torel
Dobře ukrytý bazén a plážička v Jardim Torel

5. COLINA DE SÃO ROQUE, pahorek se stejnojmenným kostelem Svatého Rocha, je dnes známý především svým bujarým nočním životem. Rozprostírá se zde čtvrť Bairro Alto (Horní čtvrť), která se v noci proměňuje v jeden velikánský pulsující uliční bar. Přes den a nebo za svítání však stačí dojít na vyhlídku Miradouro de São Pedro de Alcântara a dopřát si trochu toho klidu, zeleně a krásné vyhlídky, například na proti ležící vrch Svatého Jiří (viz bod 1) anebo na pod vyhlídkou ležící nádraží Rossio.
Vyhlídka Miradouro de São Pedro de Alcântara (zdroj: thelisboners.com)
6. COLINA DAS CHAGAS, předposlední ze sedmi legendárních pahorů je co by kamenem dohodil od předchozího. Jeho srdcem je náměstíčko Chafariz do Carmo, kde v květnu krásně kvetou fialové Žakarandy. A kromě dobré kávy na nějaké ze zdejších zahrádek stojí rozhodně za pozornost bývalý klášter a dnes muzeum Convento do Carmo. Ten nelze přehlédnout nejen kvůli své expozici na hraně pahorku, ale především díky tomu, že mu chybí střecha, z které po ničivém lisabonském zemětřesení zbylo jen pár gotických kamenných žeber (ale o tom až v nějakém dalším příspěvku).

Náměstíčko Chafariz do Carmo
Bývalý klášter a dnes muzeum Carmo
7. COLINA DE SANTA CATARINA, posledním ze sedmi legendárních pahorků lisabonských zakončíme naše dnešní "horské" putování. A lepší místo k odpočinku po náročném dni si ani nelze přát. Je zde příjemný park, kiosek s občerstvením a...a ten výhled! Výhled na široké ústí řeky Tejo, jejíž vody se o kousek dál ztratí ve vodách divokého Atlantiku. A ty západy slunce s mostem 25 de Abril v popředí, na to nelze zapomenout! A na to vše nehybně dohlíží socha Adamastora, legendárního monstra, které střežilo před námořníky Mys Dobré naděje.
Vyhlídka Miradouro de Santa Catarina - v pozadí most 25 de Abril
Příjemný park, kiosek a socha Adamastora
Všech sedm pahorků lze obejít za jediný den, na vlastní kůži jsem si to vyzkoušel. A pokud se obáváte náročného šlapání, tak vám v příštím příspěvku poradím, jak si toto putování ulehčit....Lisabon, je totiž proslaven svými lanovkami a výtahy! Ale o těch zase až příště.


čtvrtek 16. června 2016

Na párty s kladivem

Na párty s kladivem


Každým rokem, v předvečer 24. června, v předvečer svátku svatého Jana Křtitele, se v Portu koná velká, ale opravdu hodně velká sláva. Svatý Jan je totiž patronem města a je zde, v silně katolické zemi i náležitě oslavován.  Je však dlužno dodat, že za celou slávou nestojí pouze křesťanství, ale již pradávné pohanské tradice oslavující nejdelší dny v roce – letní slunovrat.  A i v našich končinách tomu tak bývalo v podobě Svatojánské noci – noci kdy se na kopcích pálily svatojánské ohně, sbíraly čarovné byliny a podle pověsti bylo v lese možno najít i zlaté kapradí….

Tyto původně pohanské tradice se v Čechách už moc nenosí, ale v Portu je 23. června pořádně rušno! Tak se pojďte prostřednictvím několika fotografií podívat jak taková oslava FESTA DE SÃO JOÃO DO PORTO probíhá a co na ní nesmí chybět.


Tak nejprve se musí celé město náležitě vyzdobit. K tomu slouží různě barevné papírové girlandy, vlaječky a lampiony, které naleznete i v těch nejzapadlejších a nejošuntělejších uličkách. 

V odpoledních hodinách se pak pod portskými mosty přes řeku Douro odehrává tradiční regata tzv. BARCOS RABELOS, lodí které kdysi přivážely do Porta portské ze vzdálených vinic a které dnes již spíše jako velké reklamní poutače kotví u břehů čtvrti VILA NOVA DE GAIA. Ale 23. června aspoň na jeden den zase vyplouvají a na vodě se utkávají a bojují za "vinařský" dům jehož plachty "nosí".                                                                                                                                                                         
Než se Porťané s blížícím se večerem vydají do ulic, je potřeba ještě pořídit nezbytné oslavové propriety: do každé domácnosti květináč s bazalkou, aby se jí drželo štěstí, zdraví a prosperita...

A do každé volné ruky obrovský stvol česneku, anebo...


Anebo plastové pískací kladívko! U česneku, který má podle tradice vyhánět pošimráním pod nosem zlé duchy, lze ještě o nějaké pradávné tradici mluvit, ale za plastovými kladívky údajně stál jen podnikatelský záměr šikovného portského majitele továrny na plasty...
(zdroj: http://thesiracusas.com/)

S blížícím se večerem se pak už centrum města začíná zaplňovat a na ulicích i v domácnostech se grilují sardinky. Ty velké, dobré, portugalské....


A po západu slunce už je portská RIBEIRA a přilehlé uličky doslova narvané k prasknutí. Všude lidé jí, popíjejí, tančí, zpívají a ....


...a šimrají se pod nosy česnekem, nebo "bouchají" po hlavě těmi plastovými a pískajícími kladívky....


A úplně nejvíce lidí se v centru Porta nashromáždí kolem půlnoci, údajně až 200 000. To je totiž na programu ohromný ohňostroj! 

(zdroj: http://thesiracusas.com/)

A po ohňostroji se zase zpívá, zase tančí, zase jí a zase pije, až hluboko do rána. Jakou lepší párty by si mohl patron Porta i můj jmenovec přát? A pokud nevěříte, přijeďte se přesvědčit na vlastní oči. 

Váš  Jan, JOÃO

pondělí 6. června 2016

Vzácný Monsaraz

Vzácný Monsaraz


Jsou místa, která ve vás zanechají stopu. Stopu tak hlubokou, že na ně nikdy nemůžete zapomenout. V Portugalsku mám takových míst hned několik. Míst, kam se vždy rád vracím, ale s četností svých návštěv nesmím příliš plýtvat. Každá návštěva pro mě musí být vždy něčím výjimečným, stejně tak, jak jsou tato místa výjimečná pro mě.


Jednu z takových hlubokých stop ve mně zanechává městečko MONSARAZ (Monsaráž). Opevněné sídlo, které se tyčící vysoko na kopci nad jinak jen mírně zvlněnou krajinou provincie ALENTEJO, asi hodinu cesty autem z Lisabonu. Nad krajinou dobrého červeného vína, korkových dubů, horkých letních měsíců. 

Už i na jaře je proto nejlepší se vydat na návštěvu co nejdříve ráno. V takové ráno, kdy slunce teprve začíná pálit a v úzkých uličkách, které lemují bíle natřené domky, je prázdno, ticho a klid. Jen pár staříků postává před kavárničkou na kostelním náměstí, a pak už jen vy. Procházíte se třeba k hradu situovanému na nejvyšším bodu městečka, až do momentálně opuštěné býčí arény vměstnané na hradní nádvoří. Anebo se jen tak potulujete po obvodu, kolem zachovalých hradeb. Uzounké dlážděné uličky neumožňují průjezd ani parkování aut a proto si zde lze lehce můžete připadat jako v kulisách nějakého středověkého filmu.






A pokud se vám tento anachronismus okouká, stačí vyjít na prostranství před hlavní bránu, anebo se vyšplhat na nějaký hradní ochoz a rozhlédnout se. Budete mít celé Alentejo jako na dlani: vinice, rozlehlou a členitou vodní nádrž BARRAGEM DE ALQUEVA, která je už na hranicích se Španělskem, korkové duby, zeleně kvetoucí (jaro) a žluté schnoucí (léto) louky. 




Rád se sem vracím. Rád, ale opatrně. Nechci se předávkovat a chci si pro sebe uchovat tuto jedinečnost a výjimečnost.