Hned první dvě písmena z názvu nejjižnější části kontinentálního Portugalska prozrazují, že to byli Arabové, kteří zde dlouhá léta vládli a kteří tuto část Portugalska i pojmenovali. Jméno ALGARVE je totiž odvozeno z arabského "Gharb Al-Andalus", tj. "západně od Andalusie", resp. z "Al-Gharb", tj. z arabského slova pro "západ".
Své výjimečné postavení v rámci celého Portugalska si uchovávalo a uchovává Algrave i celá staletí po osvobození od arabské nadvlády. Titulatura portugalských panovníků zněla "Rei de Portugal e dos Algarves", tj. "král Portugalska a Algarve". A své výjimečné postavení v rámci Portugalska si uchovává Algarve i dnes. Není tomu však z historických důvodů, ale spíše z důvodů turistických. Algarve je totiž turisticky nejnavštěvovanější částí země, a to zejména britskými turisty, a tak si vysloužilo od ostatních Portugalců posměšnou poangličtěnou přezdívku "Allgarve" (ólgarve).
Skalní oko na pláži Praia de Benagil nedaleko městečka Lagoa a Portimao
Obsypané pláže v Portimao
Bylo by však velkým hříchem vynechat tuto část portugalské mozaiky a zavrhnout jí jen kvůli tomuto faktu. To, že je Algarve mezi turisty nejvyhledávanější částí země, má své důvody a opodstatnění. V první řadě je to klidnější a teplejší moře, než jaké nabízí zbytek atlantického pobřeží. I z tohoto důvodu vyrostly v některých částech pobřežní části Algarve hotelové komplexy, a tak se například města jako Portimão, či Albufeira, dostaly do katalogů turistických kanceláří celé Evropy.
Stará zástavba v Portimao na útesu nad pobřežím
Typické jsou pro Algarve také bílé fasády a vysoké bílé komíny
Pokud se budete chtít vyhnout těmto turisticky až přeexponovaným místům, tak i v Algarve můžete objevit několik "neprovařených" míst. K tomu je potřeba se vydat na úplný západ, na úplný východ a nebo do vnitrozemí tohoto regionu.
Na úplném západě jsou to především úchvatné pobřežní skalní útvary a plážičky západně od města Lagos, anebo větrný a na strmém útesu postavený maják na mysu Cabo de São Vicente (více jsem o něm psal již zde). Nad tímto nejjihozápadnějším koutem Portugalska se pak ještě na území Algarve nachází snad nejkrásnější část portugalského pobřeží, tzv. Costa Vicentina, které si dozajista zaslouží samostatný příspěvek.
Skalní útvary a skryté plážičky západně od centra města Lagos
Na východním pobřeží Algarve, mezi hlavním městem regionu Faro a městečkem Tavira, je pak možné navštívit krásnou a poklidnou přírodní rezervaci Parque Natural da Ria Formosa, která se rozkládá na několika písečných pobřežních ostrovech a která poskytuje neotřelé přírodní scenérie a poklidné a tiché pláže.
Praia da Ilha de Faro - plážička na ostrově u hlavního města Algarve- Fara
Zátoky u ostrovů přírodního parku Ria Formosa
Písečné ostrovy rezervace Ria Formosa
Ve vnitrozemí pak rozhodně stojí za návštěvu původní hlavní město regionu Silves. To zaujme především díky zachovalému historickému centru a zrekonstruovanému a zpřístupněnému červenému hradu Castelo do Silves. V jeho červených kamenných zdech lze dodnes spatřit pozůstatky maurské pevnostní architektury, která se řadí mezi nejvýznamnější architektonické připomínky arabské nadvlády na území Portugalska.
Pohled na centrum Silves
Masivní červené zdi hradu v Silves
Prvky maurské architektury jsou na hradu v Silves dodnes patrné
Ať už vyrazíte do Algarve jako turista hodlající si užít veškerého komfortu, anebo jako individuální a méně náročný návštěvník, jistě si najdete to své. I zde platí "celostátní" portugalská pohostinnost a vstřícnost. I zde si můžete pochutnat na vynikající portugalské gastronomii. I zde si můžete vychutnat dobrá portugalská vína. I já se sem rád a často vracím.
Před každou návštěvou Portugalska je vhodné si nastudovat alespoň několik základních slovíček a frází, např. děkuji - obrigado, prosím - por favor, dobrý den - bom dia, víno - vinho, atd. Kromě těchto základních termínů vřele doporučuji dát velký pozor i na termíny bagaço (bagasu), aguardente, či aguardente bagaçeiro, tedy pokud nechcete, nebo naopak budete chtít dopadnout, tak jako já před lety.
Byl jsem v Portugalsku teprve krátce, a na pozvání své portugalské kamarádky Raquel jsem vyrazil na víkendovou návštěvu do jejího rodného městečka CANAS DE SENHORIM. Městečko je to celkem tiché a nenápadné, dominuje mu jen maličké, ale pěkné barokní centrum, a celá obec je usazena do krásné kopcovité krajiny oblasti Dão, regionu skvostného vína v podhůří nejvyšších portugalských kontinentálních hor Serra da Estrela.
Historické centrum v Canas de Senhorim
Není to však ani víno, ani památky, na které budu ve spojitosti s tímto místem vzpomínat, ale místní bar nesoucí prostý název PISCINA (bazén). Vlastníkem tohoto baru, který se nacházel v sousedství místní plovárny, byl Raquelin otec, a tak naše první kroky v Canas směřovaly právě sem.
A protože jsme si s tatínkem padli rychle do oka, a protože se ve zdejším kraji moc turistů ani cizinců neobjevuje, stal jsem se celkem rychle středem pozornosti místních štamgastů. A protože i zdejšíkraj je krajem pohostinným a navíc vinařským, trvalo jen pár okamžiků, než se přede mnou objevila vrchovatá sklenička nažloutlého nápoje. Víno to však nebylo...
Před osudovým barem Piscina
"To je bagaço na účet podniku", prohlásil Raquelin otec, a celý bar náhle utichl v očekávání mé reakce. Netušíc, co to bagaço je, jsem se jako správný synek národa českého statečně chopil sklenky a jedním hltem jí vyprázdnil. A byla to věru síla! Nejen co do obsahu alkoholu, ale ani chuť nebyla zrovna okouzlující. Nedal jsem však na sobě, k údivu všech místních, nic znát. Odplata na sebe ale nenechala dlouho čekat a za chvilku jsem měl před sebou další vrchovatou sklenku se slovy: "to je do druhé nohy". I druhou zkoušku své statečnosti jsem ustál, a k překvapení všech jsem si s odpovědí, že "my muži máme přeci tři nohy", řekl ještě o třetí sklenku. Pobavil jsem tím sice celý bar, ale to je asi tak poslední věc, kterou si z onoho památného večera vybavuji.
Následující den, když jsem se ze svého hrdinského počínání dostatečně vyspal, se u Raquel konal typický portugalský nedělní oběd, při kterém se sešla celá její velká rodina. A k mému překvapení mě Raquelin tatínek a strůjce mého včerejšího vystoupení představoval svému otci, a dědečkovi mé kamarádky se slovy: "To je ten co vypil ty tři velký bagaça!". Po těchto slovech mi dědeček s úsměvem a s patřičnou úctou v hlase poblahopřál. A já si i dnes myslím, že i přes tu řádku let se v městečku Canas da Senhorim vypráví legenda o tom statečném "pijákovi" z Čech, co vypil ty tři velký bagaça.
A co že mě to tedy tak proslavilo? Bagaço je v portugalštině obecný termín pro zbytky po lisování a přeneseně i pálenka získaná z matoliny (zbytků po lisování vína). Je to tedy obdoba grappy s obsahem alkoholu kolem 40-60%. Obecný termín pro pálenku je v portugalštině aguardente a ve spojení s bagaçem se můžeme setkat pro stejný nápoj i s termínem aguardente bagaçeiro.
Zdejší kraj má však mnohem víc k nabídnutí, než jen tuto ohnivou vodu, anebo již zmiňované skvělé víno ze zdejších vinic oblasti Dão. Za návštěvu rozhodně stojí i správní centrum regionu - město VISEU. To má velmi příjemné a zachovalé historické centrum a proslavil ho i první portugalský hrdina, vůdce statečného kmene Lusitánů Viriato (též Viriathus, cca 180 př. n. l. – 139 př. n. l), který zde bojoval i padl v bojích proti Římanům. Narodil se zde i nejslavnější portugalský renesanční malíř Grão Vasco (1475-1542), který zde má v sousedství městské katedrály své muzeum i vlastní značku vína.
A pro romantičtější duše, či milovníky historie vřele doporučuji projížďku po místní krajinou se klikatící železniční trati mezi Coimbrou a Nelas. Tu si lze zpestřit zastávkou v Santa Comba Dão, kde se nachází rodný dům Antónia de Oliveiry Salazara (1889-1970), ministerského předsedy, který dlouhá desetiletí kormidloval svou portugalskou říši.
Náměstí krále Duarta v hisorickém centru Visea
Součást historického opevnění Visea
Katedrála ve Viseu - vlevo přiléhá budova muzea Grao Vasca
Téměř na dohled od středoportugalského Setúbalu, na dohled přes široké ústí řeky Sado, leží na spojnici mezi městečky Comporta a Alcácer do Sal (silnice ER 253), jedno velmi pozoruhodné místo. Nenápadná rybářská vesnička Carrasqueira (Karaškějra) ukrývá na svém říčním okraji velmi neotřelou scenérii, za kterou se rozhodně vyplatí popojet.
Soustava dřevěných rybářských domečků na kůlech, které jsou propojeny soustavou poněkud chatrně působících dřevěných mol (Cais Palafítico da Carrasqueira), navozuje dojem jako byste se ocitli v úplně jiné části planety, v jiné době, anebo dokonce snad v nějaké počítačové hře.
Letecký pohled na soustavu cais palafítico sahající daleko od břehů řeky (zdroj: google.maps)
Vystřídalo se už tisíce přílivů a odlivů od doby, kdy zde před desítkami let vybudovali místní rybáři tento dřevěný říční labyrint. Labyrint, který jim umožňuje přístup k rybářským lodím i za nízkého stavu vody v mělkém ústí řeky Sado, kterou silně ovlivňují pravidelné přílivy a odlivy nedalekého oceánu.
Právě toto kolísání vodní hladiny dramaticky proměňuje tuto ojedinělou scenérii. Za odlivu se loďky přivázané k molům usadí na bahnité dno a nepřítomnost vody dává nahlédnout na stínohru kůlů podpírající dřevěná mola. Vše to působí trochu posmutněle a opuštěně, jen občasné krákání racků a skřípot prken pod ojedinělými návštěvníky narušuje jinak téměř absolutní a místy až hororově působící klid.
S přílivem však získává celé místo úplně jiný, až silně romantický náboj. Ticho střídá šumění lehce se vlnící hladiny, ve které se zrcadlí celé toto chatrné dřevěné městečko. Zůstalo zde ještě i několik rybářů, i když spíš než je, zde v tuto dobu najdete turisty mířící za pořízením někdy až nesnesitelně krásných a nesnesitelně kýčovitých fotografií. Pokud sem dorazíte v době přílivu a zároveň se západem slunce, pochopíte proč.
(Foto: Paulo Ferreria, www.aosabordovento.com)
(Foto: Paulo Ferreria, www.aosabordovento.com)
(Foto: Paulo Ferreria, www.aosabordovento.com)
Nesnesitelně krásná je i píseň Oxalá (Ošalá) od proslulé portugalské kapely Madredeus (Madredeuš), která k ní právě zde natočila svůj videoklip. Oxalá, slovo pocházející z arabského "a kéž si to Bůh přeje", znamená v dnešní portugalštině: kéž by, doufejme. Tak tedy, kéž i vás sem někdy zavedou vaše cestovatelské plány, kéž i já se sem zase někdy podívám. A doufejme, že zde ještě i za pár let ještě nějaký ze zdejších rybářů bude uvazovat svou loďku.
Kvůli nadpisu tohoto příspěvku jsem dokonce oslovil poradnu Ústavu pro jazyk český, nebyl jsem si totiž vůbec jist, jak správně česky vytvořit množné číslo od Harry Potter. Ani v odborné poradně si nebyli úplně jisti, ale doporučili mi používat obrat Harry Potterové. V Portugalsku se totiž nenachází pouze jeden jediný Harry Potter, ale v ulicích každého většího portugalského (a tudíž i universitního) města se můžete setkat s celými skupinkami do černých hábitů oděných mladých lidí.
Hloučky studentů postávajících před rektorátem University Porto
A to že jejich černé uniformy s pláštíkem tzv. TRAJE (traže) nápadně připomínají slavnou knižně-filmovou postavu, možná není úplnou náhodou. Autorka slavné knižní série J.K. Rowling strávila část svého života v Portu a možná se právě zde nechala inspirovat (více jsem o tom psal již zde).
Typická studentská uniforma TRAJE v mužské a ženské variantě
I já jsem si často dělával ze svých portugalských spolužáků z university v Portu legraci a oslovoval je k jejich značné nelibosti Harry Potterové. Portugalští studenti jsou totiž na své slavnostní uniformy náležitě pyšní a patří k nedílné součásti jejich studentského života. Nejsou však úplně nejlevnější, a tak si je nemůže ve specializovaných prodejnách pořídit úplně každý. Jedná se tedy o nepovinný slavnostní dress code, který se nosí zejména při významných příležitostech, např. při studentských slavnostech Queima das Fitas (o kterých budu psát podrobněji v samostatném příspěvku) anebo při hudebních vystoupeních tzv. TUNA UNIVERSITÁRIA tj. portugalské universitní kapely.
Během slavností Queima das Fitas je uniforma doplněna o barevné stuhy, klobouky a hole (Porto)
Svojí TUNU má každá větší fakulta každé větší portugalské university. Kromě oficiálních koncertů v auditoriích fakult, či na speciálních hudebních přehlídkách, se s TUNOU můžete setkat běžně i v ulicích měst a v barech. Je již běžnou tradicí, že si studenti prostřednictvím svých mandolín, portugalských kytar, harmonik, tamburín a zpěvem serenád, rádi přivydělají na pivo, či víno, vyznají obdiv krásným ženám a nebo si jen tak zahrají pro své potěšení a pro potěšení náhodných kolemjdoucích.
Studentská tuna hrající v ulicích Lisabonu
Večerní serenáda před barem v Portu
Velmi rád jsem jako student chodíval na koncerty své fakultní tuny, velmi rád si jakoukoliv tunu poslechnu i dnes, ať už jako návštěvník nějakého z portugalských měst, či alespoň prostřednictvím internetu. S tou posledně jmenovanou možností přicházím v několika ukázkách i zde, více slov již netřeba.
Fritovaná čokoláda? V Portugalsku? Cože? Ano, takto rozpačitě a možná ještě s větším množstvím otazníků jsem reagoval na nápis CHOCO FRITO (šoku fritu), kterým se doslova hemží vývěsky restaurací v centru středo-portugalského Setúbalu. A co víc, můžeme zde najít i přímo specializované provozovny, které nabízejí pouze tuto "pochoutku" a před většinou z nich se dokonce tvoří fronty! Inu, procestoval jsem toho už dost, a tak třeba v Edinburghu jsem kdysi ochutnal smažené čokoládové tyčinky Mars. Tak proč se podobnému experimentu bránit v Portugalsku?
Fritovaná čokoládová tyčinka Mars - Edinburgh
Jenže bylo už pozdě po poledni, něco kolem čtvrté hodiny, což je i pro Portugalce čas, kdy už je na oběd příliš pozdě a na večeři zase příliš brzo, a tak většina setúbalských restaurací měla zavřeno nebo nás obsluha při dotazu na zdejší specialitu odmítala se slovy: vyprodáno.
No co už, nejeli jsme sem kvůli pochoutce, o které jsem ještě před pár hodinami neměl ani tušení. Našim cílem bylo projít si útulné a opravené historické centrum (jinak poměrně dost průmyslového města) a hlavně navštívit nedaleký přírodní park Parque Natural da Arrabida.
Přírodní park Arrabida se nachází na území stejnojmenného pohoří rozprostírajícího se u jihozápadního pobřeží Setúbalského poloostrova (ten jsme navštívili již v předchozím příspěvku). Tento zalesněný zelený a kopcovitý ráj snad nejvíce vyniká v kontrastu s útesy a vodami přiléhajícího oceánu.
Kromě keřů a stromů se zde nachází ještě jedno přírodní bohatství: vinice. Ty se rozkládají na svazích odvrácených od pobřeží, tak aby byly chráněny před oceánskými větry. A téměř bez výjimky produkují hrozny jediné odrůdy Moscatel (muškatel, u nás známý jako muškát). Z nich pak vzniká jeden z nejtypičtějších lokálních produktů: sladké fortifikované víno Moscatel de Setúbal. Tato jihoportugalská obdoba "severského" portského je však vždy bílá resp. stárnutím v sudech se zbarvuje až do žlutooranžova.
Ale ani toto sladké a silné víno neukojilo mou touhu po ochutnání "fritované čokolády". S mizícím obrysem Setúbalu za zády, jsem se už na trajektu přes řeku Sado smiřoval s myšlenkou, že mi choco frito navždy unikne, ale...
Nikdy neříkej nikdy, a tak jen o několik dní později, při návratu z nejjižnějších portugalských končin zpět do Lisabonu, když jsme se zastavili na oběd v jedné zapadlé restauraci nedaleko Setúbalu, jsem v poledním menu zahlédl onen kýžený kousek textu: choco frito! A nebylo vyprodané !! Neváhal jsem tedy s objednáním a s napětím vyčkával až se choco frito ocitne na mém talíři, ale to překvapení co mě čekalo!!! Choco frito totiž vůbec není fritovaná čokoláda, ale smažené proužky sépie. Jaká to zrada!!!! Ale moc, moc dobrá!!!!!
A abyste se necítili o tuto dobrotu ochuzeni, tak níže přikládám jednoduchý recept (tedy pokud se vám podaří někde v Čechách sehnat čerstvou sépii).
Setúbalské Choco Frito
Ingredience (na 4 porce):
1 kg sépie
3 stroužky česneku
2 x bobkový list
sůl, citrón, pálivá chili paprička
olivový olej, mouka, vejce
Sépii nakrájíme na středně silné proužky, vložíme do mísy, osolíme, přidáme nasekaný česnek, bobkový list, nasekanou chili papričku a zakapeme šťávou z jednoho velkého citrónu - vše řádně promícháme a necháme 2 hodiny uležet. Na pánvičce necháme rozpálit olej, do něj vložíme proužky naložené sépie obalené v mouce a rozšlehaném vejci. Smažíme do zlatova. Podáváme s domácími hranolkami a čerstvou zeleninou. A pro ty opravdu natěšené na fritovanou čokoládu ještě přikládám onen skotský recept. Deep fried Mars bar Ingredience pro 1 tyčinku:
1 čokoládová tyčinka Mars
1 vejce, 1 hrnek mouky, 1 hrnek mléka
olej na smažení
Čokoládovou tyčinku dáme vychladit do ledničky. Smícháním vejce, mléka a mouky vytvoříme hmotu, ve které následně tyčinku (rozbalenou) dobře obalíme. V rozpáleném oleji usmažíme do zlatova. Podáváme jen tak.
Tak ať už se rozhodnete pro jeden, či druhý recept, přeji vám dobrou chuť! Bom apetite!
Jižně od Lisabonu, skoro by se dalo říct "co by kamenem dohodil" přes řeku Tejo, se nachází Setúbalský poloostrov - Península de Setúbal. Monumentální vstupní bránu k němu tvoří jeden ze dvou ikonických lisabonských mostů: ten oranžový, ocelový, "sanfranciský", padesátiletý: Ponte 25 de Abril (most 25. dubna - dne, kdy se Portugalsko v roce 1974 vymanilo z dlouhotrvající pravicové diktatury A. Salazara).
Nad celým mostem i městem z druhého břehu se symbolicky rozevřenou náručí shlíží 28 metrů vysoká socha Cristo Rei (krištu rej) - Krista Spasitele z roku 1959. Tatáž socha tak zároveň symbolicky vystavuje svá záda k nepříliš populárnímu a hustě zastavěnému "sídlišti" Almada.
Samotné sídliště není příliš půvabným místem, ale jen kousek na západ odtud se nachází pás pláží a pobřežního borovicového lesa Costa da Caparica (košta da kaparika). Název pobřeží vychází z latinského pojmenování zde se vyskytujícího keře Kapary trnité (Capparis spinosa, pt. Alcaparra), známé pro své bílo-fialově květy a hlavně pro nerozvinutá poupata naložená v solném nálevu s vinným octem (nám známé jako kapary).
Není to však tato typická ingredience středomořské gastronomie, co sem vede kroky mnoha a mnoha Lisabonců. Tím hlavním důvodem je dlouhá pobřežní promenáda, kterou z jedné strany lemují restaurace, bary a kavárničky a z té druhé rozlehlé písčité pláže.
Už od časného rána (a tím myslím opravdu od časného rána, i podle českých časových měřítek), se rychle zaplňují přilehlá parkoviště a promenáda i pláže se začínají zalidňovat. Ano, toto je to místo, kde Lisabonci rádi tráví svůj volný čas.
Voda je i zde příliš ledová na nějaké to dovádění ve vlnách. Tedy pokud se jako mnoho Portugalců (všech věkových kategorií) nenasoukáte do neoprénů a nevyřádíte se na surfařském prkně. A nebo se o to aspoň nepokusíte prostřednictvím nějaké z mnoha zde se nacházejících surfařských škol.
Jen kousek od skupinky surfařských učňů se zase odehrává raní zápas v plážovém fotbalu. A o další kus vedle dávají hejna hladově krákajících racků hlasitě najevo, kde právě probíhá rybářský výlov a následný prodej zaručeně čerstvých ryb.
Pokud nepatříte k vyznavačům otužileckého koupání, ani si nechcete zrovna vyzkoušet surfování, ani neprovozujete plážové sporty, nebo vám ani nechutnají ryby, anebo vás ani nebaví se jen tak brouzdat po plážích, i tak se vyplatí se sem zajet podívat, však je to z Lisabonu kousek. A třeba vám bude jenom stačit se posadit čelem k oceánu na okraj betonové promenády a dlouhé minuty pozorovat ten pestrý portugalský plážový mumraj.
