Kdyby se mě někdo zeptal, jaké barvy si jako první vybavím při slově Portugalsko, bez váhání bych odpověděl modrou a bílou. Nejsou to sice barvy současné portugalské vlajky, a ano, modrá byla vždy mou oblíbenou barvou, ale tato modrobílá barevná kombinace mi k Portugalsku pasuje z více rozličných důvodů, které se vám zde na několika fotografiích pokusím vysvětlit.
V první řadě to je světlo a obloha. Zde, na jihozápadní výspě Evropy je sluneční světlo jiné, než na jaké jsme zvyklí u nás. Tohoto "fenoménu" prosvětlené namodralé oblohy využívají již po staletí stavitelé a architekti, a velmi často volí bílé stavební materiály, které krásně korespondují s blankytně modrou oblohou. A nejsou to jenom architekti, ale i fotografové a malíři, kteří jedinečné světelné podmínky ve své práci využívají, jak to například v roce 2016 presentovala lisabonská výstava "A luz de Lisboa" (Lisabonské světlo).
Upoutávka na výstavu A Luz de Lisboa, která se konala v roce 2016
Střecha kostela Igreja de Nossa Senhora da Anunciação v Mértole, s prvky maurské architektury
Secesní kino v Mértole, Alentejo
Domov pro seniory v Alcácer do Sal, architektonické studio: Aires Mateus
Nedávno otevřené muzeum MAAT, Muzeum umění, architektury a technologie v Belému, Lisabon
Netradičně modrobílý maják Farol de Santa Marta, Estoril, Lisabonská oblast
I závěsná lana mostu Vasco da Gama v Lisabonu jsou natřena modrobíle.
Dalším důvodem, který je také úzce spojen s architekturou, jsou bezesporu slavné portugalské dlaždičky Azulejos (azulejžuš). Jedno z dalších dědictví dočasné maorské nadvlády, které sem doputovalo až z daleké Persie. Nejčastější modrobílé kombinace obkladů odkazují na oblíbenost a dostupnost kvalitního modrého barviva na Blízkém východě a v Orientu, barviva i barvy v těch dávných dobách v Evropě, ne tolik běžné a v antice dokonce i opovrhované. Však samotné portugalské slovíčko pro modrou barvu je azul, i když název samotných dlaždiček pochází z jiného arabského slova "az-zulayj" tj. leštěný kámen.
Mnoho domů má pestrobarevné kachličkové obklady, modrobílá kombinace však dominuje
Modrobíle je okachlíčkováno i mnoho barokních kostelů, Capela das Almas, Porto
Modrobílé nádraží v Aveiru
Ambit klášterního komplexu v Tomaru
I z historického pohledu jsou modrá a bílá tradičními barvami Portugalska, respektive Portugalského království. Do pádu monarchie v roce 1910 nosilo Portugalsko po dlouhá staletí na své vlajce právě modrou a bílou barevnou kombinaci (více jsem o portugalské vlajce psal již zde). Až revoluce přinesla na vlajku a například i na fotbalové reprezentační dresy tu mému oku nelahodící červeno-zelenou kombinaci...
Zahradní zeď barokního paláce Palácio dos Marqueses da Fronteira, Lisabon
A když už jsem zabrnkal na tu fotbalovou strunu, nesmím zde rozhodně opomenout ani barevnou kombinaci slavného portugalského fotbalového klubu FC Porto. Právě modrobílé pruhy jsou neodmyslitelným symbolem tohoto fotbalového týmu a potažmo i celého a mnou tak milovaného města Porta (více o FC Porto zde). Však i mně se ve skříni na ramínku hrdě vyjímá modrobílý dres FCP, krásný dárek k narozeninám od mých přátel z Porta.
Fanklub FC Porto v rybářském městečku Afurada nedaleko Porta
Já a mé modré kalhoty před muzeem FC Porto na stadionu v Portu
A na úplný závěr mi dovolte ještě jedno barevné zamyšlení. Která barva by měla nejlépe vystihnout ono špatně přeložitelné a zásadní portugalské slovíčko saudade, tj. pocit jisté nevysvětlitelné melancholie a něžného smutku? Bez dlouhého rozmýšlení odpovím, že modrá! Však i angličtina podobný pocit vystihuje slovním spojením "feeling blue", který přeneseně pojmenoval i americké blues, však už i v antice byla modrá barvou smutku.
Portugalsko pro mě má, vždy mělo a i vždy mít bude, krásnou modrou a bílou barvu, i když trochu posmutnělou...
Ano, vím, že toto slovní spojení vám nepřijde asi příliš běžné, ale vězte, že i v Portugalsku bývá někdy zima. O tom, že dokáže být i pěkně vlezlá, jsem se mohl přesvědčit když jsem do Portugalska přijížděl na svůj dlouhodobý studijní pobyt. I když tomu tak bylo v únoru, nevím proč mě ze zmrzlých Čech vyprovázela ta utkvělá představa, že v tomto nejjihozápadnějším koutku Evropy je věčně azurově modrá obloha a teplo. Chyba! Kardinální chyba! Můj kufr byl zaplněn šortkami, krémy na opalování, tričky s krátkým rukávem, žabkami, plážovou dekou, a jen jedním, jediným teplejším svetrem a jedinou zimní bundou, kterou jsem měl na sobě při příletu do Porta. Jak já později litoval, že jsem si z domova nepřibalil o pár svetrů navíc! Od únoru do konce dubna jsem zažíval v Portu vleklou, nekončící, vlezlou zimu. Zima se stala skoro nejskloňovanějším slovem mezi námi, zahraničními studenty ze střední a severní Evropy. Ano, sice se venkovní teploty málokdy propadly pod 10 stupňů Celsia, ale vysoká vlhkost, ostrý vítr a hlavně absence jakéhokoliv otopného systému v domech i na universitě, se stala naší nekončící noční můrou.... Jediné místo, které bylo milostivo k našim "přehnaným" požadavkům na jistý teplotní komfort, byla nákupní centra, a tak jsme v nich trávili skoro každičkou volnou chvíli. Horší to bylo se spánkem, v obchoďáku se přespat nedalo, a tak nezbývalo, než navléknout na sebe to nejteplejší a zahrabat se až po uši do deky, bohužel jen té tenké, jihoevropské. Korunu tomu nasadil jeden z našich portugalských spolužáků, když zaslechl mě a mé dvě spolužačky z Finska, jak se při společné večeři bavíme o tom, že je nám pořád zima. Otočil se na mé kamarádky a zeptal se: "Jak vám může být zima, když jste z Finska, to musíte být zvyklé, ne?". Tak vražedný pohled, který mu mé severoevropské spolužačky uštědřily, bych nepřál ani největšímu nepříteli. A k tomu ještě velmi rozzlobeně dodaly: "Jo, ale ve Finsku máme na rozdíl od vás aspoň dvojitá skla v oknech, dobré tepelné izolace a vytápění." A mně nezbylo nic jiného, než jim zatleskat, tak moc jsem je chápal. A jaké plyne z této mé příhody poučení? V Portugalsku není úplně běžné mít v domech a bytech nějaké vytápění. Jen ty modernější domy topí třeba klimatizací. Takže při cestě do Portugalska, zejména pokud se jedná o zimní měsíce, si nezapomeňte přibalit i dost teplého oblečení, hlavně nějakého pohodlného, které využijete i ke spaní! Sepsáno v Praze, v únoru 2018, v krásně vytopené místnosti s ústředním topením a vnitřní teplotou 24°C. PS: Když už jsem nakousl téma portugalské zimy, tak i v Portugalsku občas zasněží. Kromě tradičně zasněžených vrcholků nejvyššího portugalského kontinentálního pohoří Serra da Estrela, kde se nachází i jediné portugalské lyžařské středisko, lze občas zahlédnout sníh i na jiných místech země. Nechť je několik převzatých fotografiích níže důkazem (ano, jedná se opravdu o velmi vzácný jev).
I když se opakují každým dnem, jsou pro mě východy a západy slunce neopakovatelnou záležitostí. Obzvlášť zde, v Lisabonu. Pro jejich pozorování mám svá oblíbená místa a rád se o ně s vámi dnes podělím. A protože jsem vodním živlem, nejenom podle svého zodiakálního znamení, tak jsou to i místa úzce spojená s řekou, s řekou Tejo (Težu).
Na východy slunce, nebo jak by zněl doslovný překlad z portugalštiny, na zrození slunce "nascer do sol", neznám v Lisabonu příhodnější místo, s ještě příhodnějším názvem, než je Portas do Sol (portaš du sol), neboli "Sluneční brány".
Místo nacházející se v nejstarší lisabonské čtvrti Alfama, kousek pod hradem Sv. Jiří, nese svůj název po původní hradební bráně, která zde stávala až do svého zničení při strašlivém zemětřesení v roce 1755 a která nesla jméno Porta do Sol tj. Sluneční brána.
Miradouro das Portas do Sol za rozbřesku
Hradby i brány dnes nahradily terasovité vyhlídkové plošiny, které naskýtají úchvatné výhledy nejen na střechy starobylé Alfamy, či například na bělostný chrám Igreja de São Vicente de Fora, ale především na širokánskou lagunu řeky Tejo, která spíše evokuje moře, než řeku. A právě zde, nad řekou, se tu každé ráno rodí slunce a vstupuje svou pomyslnou bránou do Lisabonu. Z vyhlídkové plošiny Miradouro das Portas do Sol je to opravdu spektakulární podívaná.
Výhled na střechy čtvrti Alfama, v pozadí Igreja de Sao Vicente de Fora
Moje maličkost a dlouhé stíny za rozbřesku
A jen o pár kroků níže se nachází další krásná vyhlídka, resp. vyhlídkové podloubí, krásně modrobíle vykachličkovaná: Miradouro de Santa Luzia. I odtud jsou východy slunce nad řekou nezapomenutelné.
Miradouro de Santa Luzia
A když se této podívané dostatečně nabažíte, neznám nic lepšího, než si zajít na snídani do nedalekého kiosku (pozor, otvírá až relativně pozdě), anebo na zahrádku do některé z přilehlých kaváren. Slunce tak budete mít stále pod kontrolou a jediné, co vás bude vyrušovat v rozjímání, bude občasný průjezd tradičních žlutých tramvají.
Sladko-slaná snídaně při východu slunce.
Když se pak váš lisabonský den nachýlí ke svému konci, tak rozloučit se s ním, a se slunečními paprsky, vřele doporučuji na jiném místě. Na Miradouro de Santa Catarina, nacházející se ne jednom ze sedmi lisabonských pahorků (psal jsem o něm již dřívezde). Místo je to velmi populární i mezi samotnými Lisaboňany. Večer co večer se zda kumulují hloučky posedávajících, postávajících a popíjejících osob, aby si zde sdíleně užívaly až okázale barevné západy slunce. Západy, které i zde symbolicky probíhají nad řekou, se siluetou ikonického mostu Ponte 25 de Abril (most 25. dubna) v popředí. Touto mostem tvořenou symbolickou bránou slunce z Lisabonu odchází.
Západ slunce nad mostem 25 de Abril z Miradouro de Santa Catarina
A pokud je opravdu krásné počasí, a pokud máte kolem sebe dobré přátele, a pokud máte v ruce ještě třeba i kalíšek s dobrým vínem v ruce, tak pak se můžete třeba krásně zasnít, a jako jedna moje kamarádka s mírným dojetím v hlase i v oku prohlásit: "no ty kýčo!".
Portugalské Velikonoce voní skořicí a fenyklem, což si dnes budeme demonstrovat na jednoduchém receptu, který je obdobou našeho českého velikonočního mazance. Upečeme si totiž portugalský velikonoční Folar da Páscoa.
Co budeme potřebovat (na dva bochánky):
40g droždí
500g polohrubé mouky
100ml vlažného mléka
100g cukru
75g másla nebo margarínu
1 lžičku skořice
1 lžičku mletého fenyklu
půl panáka pálenky (aguardente, slivovice)
2 čerstvá vejce
špetku soli
2 vařená vejce
žloutek na potření
Postup je pak velmi obdobný, jako u našeho tradičního mazance:
Nejprve připravíme kvásek z droždí, trochy (asi poloviny) vlažného mléka, lžičky mouky a cukru. Necháme vzejít.
Do mísy dáme všechny ostatní ingredience (kromě vařených vajec), přidáme kvásek a zaděláme těsto. Těsto na mazanec necháme 2 hodiny kynout na teplém místě.
Potom vytvarujeme dva stejně velké bochánky a 4 tenčí asi 15cm válečky, necháme je na plechu vyloženém pečícím papírem ještě aspoň 15 minut kynout. Doprostřed bochánků uděláme jamku, do které vložíme uvařené vejce. Z válečků pak uděláme kříž, kterým uvařené vejce překryjeme viz obrázek níže.
Nakonec mazance potřeme rozšlehaným žloutkem a dáme péci. Mazance pečeme cca 30 minut při 180 °C.
Dobrou chuť a hlavně Feliz Páscoa! (Šťastné Velikonoce).
Hned první dvě písmena z názvu nejjižnější části kontinentálního Portugalska prozrazují, že to byli Arabové, kteří zde dlouhá léta vládli a kteří tuto část Portugalska i pojmenovali. Jméno ALGARVE je totiž odvozeno z arabského "Gharb Al-Andalus", tj. "západně od Andalusie", resp. z "Al-Gharb", tj. z arabského slova pro "západ".
Své výjimečné postavení v rámci celého Portugalska si uchovávalo a uchovává Algrave i celá staletí po osvobození od arabské nadvlády. Titulatura portugalských panovníků zněla "Rei de Portugal e dos Algarves", tj. "král Portugalska a Algarve". A své výjimečné postavení v rámci Portugalska si uchovává Algarve i dnes. Není tomu však z historických důvodů, ale spíše z důvodů turistických. Algarve je totiž turisticky nejnavštěvovanější částí země, a to zejména britskými turisty, a tak si vysloužilo od ostatních Portugalců posměšnou poangličtěnou přezdívku "Allgarve" (ólgarve).
Skalní oko na pláži Praia de Benagil nedaleko městečka Lagoa a Portimao
Obsypané pláže v Portimao
Bylo by však velkým hříchem vynechat tuto část portugalské mozaiky a zavrhnout jí jen kvůli tomuto faktu. To, že je Algarve mezi turisty nejvyhledávanější částí země, má své důvody a opodstatnění. V první řadě je to klidnější a teplejší moře, než jaké nabízí zbytek atlantického pobřeží. I z tohoto důvodu vyrostly v některých částech pobřežní části Algarve hotelové komplexy, a tak se například města jako Portimão, či Albufeira, dostaly do katalogů turistických kanceláří celé Evropy.
Stará zástavba v Portimao na útesu nad pobřežím
Typické jsou pro Algarve také bílé fasády a vysoké bílé komíny
Pokud se budete chtít vyhnout těmto turisticky až přeexponovaným místům, tak i v Algarve můžete objevit několik "neprovařených" míst. K tomu je potřeba se vydat na úplný západ, na úplný východ a nebo do vnitrozemí tohoto regionu.
Na úplném západě jsou to především úchvatné pobřežní skalní útvary a plážičky západně od města Lagos, anebo větrný a na strmém útesu postavený maják na mysu Cabo de São Vicente (více jsem o něm psal již zde). Nad tímto nejjihozápadnějším koutem Portugalska se pak ještě na území Algarve nachází snad nejkrásnější část portugalského pobřeží, tzv. Costa Vicentina, které si dozajista zaslouží samostatný příspěvek.
Skalní útvary a skryté plážičky západně od centra města Lagos
Na východním pobřeží Algarve, mezi hlavním městem regionu Faro a městečkem Tavira, je pak možné navštívit krásnou a poklidnou přírodní rezervaci Parque Natural da Ria Formosa, která se rozkládá na několika písečných pobřežních ostrovech a která poskytuje neotřelé přírodní scenérie a poklidné a tiché pláže.
Praia da Ilha de Faro - plážička na ostrově u hlavního města Algarve- Fara
Zátoky u ostrovů přírodního parku Ria Formosa
Písečné ostrovy rezervace Ria Formosa
Ve vnitrozemí pak rozhodně stojí za návštěvu původní hlavní město regionu Silves. To zaujme především díky zachovalému historickému centru a zrekonstruovanému a zpřístupněnému červenému hradu Castelo do Silves. V jeho červených kamenných zdech lze dodnes spatřit pozůstatky maurské pevnostní architektury, která se řadí mezi nejvýznamnější architektonické připomínky arabské nadvlády na území Portugalska.
Pohled na centrum Silves
Masivní červené zdi hradu v Silves
Prvky maurské architektury jsou na hradu v Silves dodnes patrné
Ať už vyrazíte do Algarve jako turista hodlající si užít veškerého komfortu, anebo jako individuální a méně náročný návštěvník, jistě si najdete to své. I zde platí "celostátní" portugalská pohostinnost a vstřícnost. I zde si můžete pochutnat na vynikající portugalské gastronomii. I zde si můžete vychutnat dobrá portugalská vína. I já se sem rád a často vracím.
Před každou návštěvou Portugalska je vhodné si nastudovat alespoň několik základních slovíček a frází, např. děkuji - obrigado, prosím - por favor, dobrý den - bom dia, víno - vinho, atd. Kromě těchto základních termínů vřele doporučuji dát velký pozor i na termíny bagaço (bagasu), aguardente, či aguardente bagaçeiro, tedy pokud nechcete, nebo naopak budete chtít dopadnout, tak jako já před lety.
Byl jsem v Portugalsku teprve krátce, a na pozvání své portugalské kamarádky Raquel jsem vyrazil na víkendovou návštěvu do jejího rodného městečka CANAS DE SENHORIM. Městečko je to celkem tiché a nenápadné, dominuje mu jen maličké, ale pěkné barokní centrum, a celá obec je usazena do krásné kopcovité krajiny oblasti Dão, regionu skvostného vína v podhůří nejvyšších portugalských kontinentálních hor Serra da Estrela.
Historické centrum v Canas de Senhorim
Není to však ani víno, ani památky, na které budu ve spojitosti s tímto místem vzpomínat, ale místní bar nesoucí prostý název PISCINA (bazén). Vlastníkem tohoto baru, který se nacházel v sousedství místní plovárny, byl Raquelin otec, a tak naše první kroky v Canas směřovaly právě sem.
A protože jsme si s tatínkem padli rychle do oka, a protože se ve zdejším kraji moc turistů ani cizinců neobjevuje, stal jsem se celkem rychle středem pozornosti místních štamgastů. A protože i zdejšíkraj je krajem pohostinným a navíc vinařským, trvalo jen pár okamžiků, než se přede mnou objevila vrchovatá sklenička nažloutlého nápoje. Víno to však nebylo...
Před osudovým barem Piscina
"To je bagaço na účet podniku", prohlásil Raquelin otec, a celý bar náhle utichl v očekávání mé reakce. Netušíc, co to bagaço je, jsem se jako správný synek národa českého statečně chopil sklenky a jedním hltem jí vyprázdnil. A byla to věru síla! Nejen co do obsahu alkoholu, ale ani chuť nebyla zrovna okouzlující. Nedal jsem však na sobě, k údivu všech místních, nic znát. Odplata na sebe ale nenechala dlouho čekat a za chvilku jsem měl před sebou další vrchovatou sklenku se slovy: "to je do druhé nohy". I druhou zkoušku své statečnosti jsem ustál, a k překvapení všech jsem si s odpovědí, že "my muži máme přeci tři nohy", řekl ještě o třetí sklenku. Pobavil jsem tím sice celý bar, ale to je asi tak poslední věc, kterou si z onoho památného večera vybavuji.
Následující den, když jsem se ze svého hrdinského počínání dostatečně vyspal, se u Raquel konal typický portugalský nedělní oběd, při kterém se sešla celá její velká rodina. A k mému překvapení mě Raquelin tatínek a strůjce mého včerejšího vystoupení představoval svému otci, a dědečkovi mé kamarádky se slovy: "To je ten co vypil ty tři velký bagaça!". Po těchto slovech mi dědeček s úsměvem a s patřičnou úctou v hlase poblahopřál. A já si i dnes myslím, že i přes tu řádku let se v městečku Canas da Senhorim vypráví legenda o tom statečném "pijákovi" z Čech, co vypil ty tři velký bagaça.
A co že mě to tedy tak proslavilo? Bagaço je v portugalštině obecný termín pro zbytky po lisování a přeneseně i pálenka získaná z matoliny (zbytků po lisování vína). Je to tedy obdoba grappy s obsahem alkoholu kolem 40-60%. Obecný termín pro pálenku je v portugalštině aguardente a ve spojení s bagaçem se můžeme setkat pro stejný nápoj i s termínem aguardente bagaçeiro.
Zdejší kraj má však mnohem víc k nabídnutí, než jen tuto ohnivou vodu, anebo již zmiňované skvělé víno ze zdejších vinic oblasti Dão. Za návštěvu rozhodně stojí i správní centrum regionu - město VISEU. To má velmi příjemné a zachovalé historické centrum a proslavil ho i první portugalský hrdina, vůdce statečného kmene Lusitánů Viriato (též Viriathus, cca 180 př. n. l. – 139 př. n. l), který zde bojoval i padl v bojích proti Římanům. Narodil se zde i nejslavnější portugalský renesanční malíř Grão Vasco (1475-1542), který zde má v sousedství městské katedrály své muzeum i vlastní značku vína.
A pro romantičtější duše, či milovníky historie vřele doporučuji projížďku po místní krajinou se klikatící železniční trati mezi Coimbrou a Nelas. Tu si lze zpestřit zastávkou v Santa Comba Dão, kde se nachází rodný dům Antónia de Oliveiry Salazara (1889-1970), ministerského předsedy, který dlouhá desetiletí kormidloval svou portugalskou říši.
Náměstí krále Duarta v hisorickém centru Visea
Součást historického opevnění Visea
Katedrála ve Viseu - vlevo přiléhá budova muzea Grao Vasca
Téměř na dohled od středoportugalského Setúbalu, na dohled přes široké ústí řeky Sado, leží na spojnici mezi městečky Comporta a Alcácer do Sal (silnice ER 253), jedno velmi pozoruhodné místo. Nenápadná rybářská vesnička Carrasqueira (Karaškějra) ukrývá na svém říčním okraji velmi neotřelou scenérii, za kterou se rozhodně vyplatí popojet.
Soustava dřevěných rybářských domečků na kůlech, které jsou propojeny soustavou poněkud chatrně působících dřevěných mol (Cais Palafítico da Carrasqueira), navozuje dojem jako byste se ocitli v úplně jiné části planety, v jiné době, anebo dokonce snad v nějaké počítačové hře.
Letecký pohled na soustavu cais palafítico sahající daleko od břehů řeky (zdroj: google.maps)
Vystřídalo se už tisíce přílivů a odlivů od doby, kdy zde před desítkami let vybudovali místní rybáři tento dřevěný říční labyrint. Labyrint, který jim umožňuje přístup k rybářským lodím i za nízkého stavu vody v mělkém ústí řeky Sado, kterou silně ovlivňují pravidelné přílivy a odlivy nedalekého oceánu.
Právě toto kolísání vodní hladiny dramaticky proměňuje tuto ojedinělou scenérii. Za odlivu se loďky přivázané k molům usadí na bahnité dno a nepřítomnost vody dává nahlédnout na stínohru kůlů podpírající dřevěná mola. Vše to působí trochu posmutněle a opuštěně, jen občasné krákání racků a skřípot prken pod ojedinělými návštěvníky narušuje jinak téměř absolutní a místy až hororově působící klid.
S přílivem však získává celé místo úplně jiný, až silně romantický náboj. Ticho střídá šumění lehce se vlnící hladiny, ve které se zrcadlí celé toto chatrné dřevěné městečko. Zůstalo zde ještě i několik rybářů, i když spíš než je, zde v tuto dobu najdete turisty mířící za pořízením někdy až nesnesitelně krásných a nesnesitelně kýčovitých fotografií. Pokud sem dorazíte v době přílivu a zároveň se západem slunce, pochopíte proč.
(Foto: Paulo Ferreria, www.aosabordovento.com)
(Foto: Paulo Ferreria, www.aosabordovento.com)
(Foto: Paulo Ferreria, www.aosabordovento.com)
Nesnesitelně krásná je i píseň Oxalá (Ošalá) od proslulé portugalské kapely Madredeus (Madredeuš), která k ní právě zde natočila svůj videoklip. Oxalá, slovo pocházející z arabského "a kéž si to Bůh přeje", znamená v dnešní portugalštině: kéž by, doufejme. Tak tedy, kéž i vás sem někdy zavedou vaše cestovatelské plány, kéž i já se sem zase někdy podívám. A doufejme, že zde ještě i za pár let ještě nějaký ze zdejších rybářů bude uvazovat svou loďku.
