středa 14. září 2016

Porto jako na dlani

Porto jako na dlani


Téměř celé jedno desetiletí mi trvalo se vyšplhat až na její vrchol. Na vrchol ikonické věže Torre dos Clérigos (klériguš), nepřehlédnutelného symbolu města Porta, věže, která z panoramatu města trčí skoro stejně radikálně jako ta naše pražská televizní ze zástavby Žižkova.




Téměř deset let mi trvalo zdolat těch 240 schodů, deset let jsem se hlemýždí rychlostí 24 schodů za rok snažil překonat těch 76 výškových metrů. Nebylo tomu tak kvůli nějakému hendikepu, ani jsem netrávil těch celých deset let v útrobách věže ve snaze dostat se na její vrchol, ten důvod byl úplně jinde.

Každý, kdo zavítá do centra Porta, nemůže přehlédnout vysokánskou zdobenou věž přiléhající ke stejnojmennému katolickému kostelu Igreja dos Clérigos (Kostel duchovenstva, kléru). Kostel i věž byly vystavěny v polovině 18. století v barokním slohu dle návrhů italského architekta Niccola Nasoniho. Ani já jsem při své první návštěvě Porta v roce 2006 nepřehlédnul, ale čas na návštěvu věže jsem si v tom všem prvotním okouzlení Portugalskem prostě nenašel. 

O rok později jsem už v Portu trávil jako student mnohem delší dobu, ale ani tehdy jsem se na věž nedostal. Tak dlouho jsem výstup odkládal, až opět nezbyl čas. Slavnostně jsem si však slíbil, že až se do Porta vrátím příště, tak už si určitě tuto povinnost splním. Žel ani v následujících letech se mi můj závazek splnit nedařilo, a tak se z mého „nevýstupu“ na věž, stala taková má soukromá portská tradice a já Porto vždy opouštěl s nevysloveným slibem: „Tak snad příště“.


Pohled do útrob Igreja dos Clérigos

Až rok 2015 se stal průlomovým. Už jsem to prostě nevydržel a po téměř deseti letech odkládání se konečně odhodlal svůj závazek splnit. K výstupu na věž jsem si zvolil krásný slunečný den. V kavárničce nedalekého knihkupectví Livraria Lello, v tom nejkrásnějším na světě (o kterém jsem již psal zde), jsem si dal na posilněnou silný černý čaj, prohlídl knihu o portugalském baroku a pak už jsem se vydal k onomu kýženému vrcholu.

Co schod, to dva symbolické týdny mého dlouhotrvajícího portugalského uchvácení, jakoby mi cestou vzhůru ubíhal celý můj portugalský život pod nohama. A po těch téměř deseti letech, po těch 240 schodech, po těch šestasedmdesáti metrech to přišlo! Byl jsem na vrcholku Torre dos Clérigos, konečně! A ten nádherný výhled na „Cidade invicta“, na věčné město, jak se Portu také přezdívá, ten stál tedy rozhodně za to!

Výhled z věže na Praca de Lisboa
Výhled na park Jardim de Cordoaria
Výhled na staré Porto, katedrálu Sé, řeku Douro až ke sklípkům s portským ve Vila Nova de Gaia
Výhled směrem k náměstí Aliados
Až se do Porta vypravíte vy, rozhodně si ten výstup a výhled nenechávejte ujít. Už i já vím, že místo věčného odkládání, je lepší své cíle realizovat co možná nejdřív. Protože co kdyby vás třeba zítra přejel bagr? Svojí portskou tradici jsem od letoška upravil, a místo výstupu na Torredos Clérigos jednou za deset let, zde slavnostně slibuji, že při každičké návštěvě v Portu, dokud to jen bude v mých silách, vystoupám až na vrchol.


neděle 4. září 2016

Lisabonská Ginjinha

Lisabonská Ginjinha


Ne, nejsou to prosklené dveře příletové haly letiště Portela, nejsou to ani brány odbavovacích hal lisabonských vlakových nádraží Rossio, Santa Apolonia či Oriente, a nejsou to ani cvakající turnikety přístavního terminálu v Cais do Sodré, ne, já vždy do Lisabonu vstupuji obyčejnými dvoukřídlými dveřmi nad nimiž se leskne nápis "A Ginjinha".


Pokaždé, když se vracím do Lisabonu, tak spěchám právě sem, do uličky Largo de São Domingos, na doušek višňového likéru. Ten likér nese stejné jméno, jak hlásá nápis nad dveřmi: GINJINHA (žinžiňa). Likér i samotná nálevnička jsou opravdovými lisabonskými legendami. Místem, kam se chodí pouze na stojáka, protože miniaturní plocha ani víc nedovolí, a tak se zde již více jak 170 let postává, povídá a popíjí... 


Pohled do útrob nálevny (zdroj: http://150anos.dn.pt/)
V celém Lisabonu (a ostatně i v celé zemi) je mnoho jiných míst, kde si lze tento sladký višňový likér dát, ale zde již pátá generace rodiny Espinheira servíruje do malých kalíšků tu svojí "pravou a jedinečnou" GINJU (žinžu). Za těch pět generací se tu toho moc nezměnilo: pokladna, jeden pult a police s láhvemi. Jen ty čističe bot zde již nenajdete.

Čističi bot před "výčepem", 80. léta 20. století (zdroj: http://150anos.dn.pt/)
Ani samotná receptura likéru, kterou podle legendy uvedl na světlo světa mnich Francisco z kostela Santo António, se vůbec nezměnila. Mnich Francisco nechal macerovat višně v brandy (aguardente) a po přidání správného poměru vody, cukru a skořice docílil vzniku tohoto likéru obsahujícího výsledných 23% alkoholu. Za jeden rok vyprodukuje rodinná firma 150 000 litrů likéru a více jak 90% z tohoto množství se zkonzumuje zde v Portugalsku, jen něco málo se tedy dostane na vývoz. I z tohoto hlediska je proto téměř povinností se zde aspoň na jeden pohárek ginjinhy zastavit. Jediné, co je potřeba si dopředu dobře rozmyslet je, zda si dát likér "com elas"  tj. "s nimi" a nebo "sem elas" tj. bez nich, myšleno s a nebo bez višní, které plavou na dně každé láhve.



A pokud ani teď nejste přesvědčeni, že právě zde servírují tu nejlepší ginjinhu, tak si stačí přečíst ceduli, která visí na zdi napravo od vchodu: 

"é mais fácil com uma mão
dez estrelas agarrar
fazer o sol esfiar
reduzir o mundo a grude
mas ginja com tal virtude
é dificil de encontrar"

hodně amatérsky přeloženo asi jako:

"je snazší jednou rukou 
deset hvězd lapit,
slunce zchladit,
zmenšit svět,
ale ginju takových kvalit
je těžké objevit"



pondělí 15. srpna 2016

Pátrání po konci Evropy

Pátrání po konci Evropy


Když se v roce 1465 vydalo poselstvo českého krále Jiřího z Poděbrad vedené Lvem z Rožmitálu na cestu z Čech až na konec světa, tak dorazilo až na místo nesoucí příznačný název Cabo de Finisterre ("mys kde končí země"). Skalnatý výběžek zasahuje zde, ve španělské Galícii, až hluboko do divokých vod Atlantiku. Při současných znalostech geografie však víme, že ten skutečný konec světa, ten konec naší kontinentální Evropy se nachází někde jinde, více na jihu, v dnešním Portugalsku.

Mys Finisterre (zdroj: www.hotelroomsearch.net)

Když jsem se téměř o půl tisíciletí později vypravil z Čech až na konec světa já, tak jsem již neomylně směřoval ne k Mysu Finisterre, ale na západ od Lisabonu k mysu Cabo da Roca. Souřadnice tohoto místa jsou vytesané na zdejší mohyle (38°47' s.š, 9°30' z.d.) a neomylně tak potvrzují, že jsem se opravdu dostal na to nejzápadnější místo kontinentální Evropy. Je ale toto místo oním symbolickým koncem našeho kontinentu? 

Zde bych si dovolil nesouhlasit. Ano, Cabo da Roca je sice nejzápadnějším místem Evropy a hrnou se k němu tudíž davy turistů, ale já jsem svůj konec Evropy našel ještě o kus dál, ještě o kus jižněji. 

A ne, nenechal jsem se ovlivnit ani okolností, že v době mé návštěvy na Cabo da Roca byla mlha "co by se dala krájet" a že jsem z toho výhledu do útrob Atlantiku moc neměl. Ano, byl jsem tehdy hodně naštvaný, však taky kdo by tu očekával takové počasí, když všude kolem dokola bylo jasno a nebe bez obláčku. 

Maják na Cabo da Roca, onoho času zahalen do mlhy
Strmé útesy na Cabo da Roca
Ale ani tato nepřízeň počasí nebyla tím určujícím prvkem při pátrání po tom "mém konci Evropy". Však i mé rozhořčení se velmi brzo rozplynulo, stejně tak, jak samotná mlha v nedalekém přímořském městečku Azenhas do Mar. Za tu opulentní hostinu, které se mi zde dostalo v restauraci Adegas das Azenhas, široko daleko vyhlášené svojí skvělou kuchyní, bych mysu Cabo da Roca odpustil snad i krupobití a blesky. Ale ani zde, v městečku vystaveném na strmém útesu s přímořským bazénem pravidelně zaplňovaným vodami přílivu a onou skvělou restaurací, ani zde jsem nenašel ten svůj kýžený konec Evropy.



Ten jsem totiž objevil až na úplně nejjižnějším kousku Portugalska, tam úplně dole, dalo by se říci v růžku Evropy, tam kde se atlantické pobřeží prudce láme a stáčí směrem do Středomoří. Cabo de São Vicente (Mys Svatého Vincenta) se sice nachází snad v nejturističtější provincii Portugalska, v Algarve, ale naštěstí dostatečně daleko od turistických středisek a hotelů. Pod trvalým dohledem červeného majáku zde vládne klid, který v pravidelných intervalech přerušuje jen zvuk vlnobití. Ano, zde se nachází můj konec Evropy, zde pro mě končí země, a dál, dál už není nic.





neděle 7. srpna 2016

Neobyčejná nádraží portugalská

Neobyčejná nádraží portugalská


"Ve většině případů prochází dnešní pocestný cizími zeměmi tak říkajíc v opačném směru k vývoji dějin. Na začátku jeho nových poznatků stojí obyčejně hlavní nádraží hlavního města; teprve pak, pomalu a krok za krokem, postupuje k věcem starším a starším, tedy řekněme ke katedrálám, starému umění a amsterodamským židům, až posléze docela na konci své pouti objevuje sám hlas země, jako je bučení černobílé krávy nebo skřípání kol větrného mlýna. Tedy první jeho dojem zpravidla je, že všechny končiny světa jsou celkem stejné (krom té zatracené měny); závěrečný jeho dojem pak bývá, že bez konce různé a krásné jsou končiny světa; ale k tomu dojmu dochází obyčejně, když už je na to pozdě a kdy zase nasedá do vlaku na hlavním nádraží hlavního města, pomalu už zapomínaje, co viděl." Karel Čapek - O poznávání cizích zemí (Obrázky z Holandska,1932)

Za těch více než 80 let, kdy Karel Čapek takto cestoval a psal o Evropě, se toho hodně změnilo. Pocestným se dnes říká turisté, na počátku jejich cest stojí většinou hi-tech letištní budovy a i měny evropských zemí se již téměř podařilo sjednotit. Z těch kdysi moderních nádraží, těch hlavních i vedlejších, jsou dnes v Portugalsku mnohdy památkově chráněné objekty, skanzeny dob minulých, stavby krásné, stále funkční, místa, kde může dnes pocestný zaslechnout onen kouzelný "hlas země".

Nádraží Rossio v Lisabonu
A stejně tak, jak Karel Čapek ve své vzpomínce, tak i já začnu na nádraží hlavního města. V Lisabonu je vlakových nádraží hned několik. Za to hlavní je dnes považováno ultramoderní Oriente, nebo centrálně položená Santa Apolónia, ale tím nejkrásnějším je bezesporu nádraží ROSSIO. Nedávno zrekonstruovaná budova z konce 19. století odkazuje svým historizujícím slohem na slavnou manuelskou gotiku. Nalézá se nedaleko stejně pojmenovaného náměstí a vlaky z něj směřují například do Sintry, místa stejně jedinečného, jak toto nádraží, místa kam se s Vámi již brzy také vypravím.

Nádraží Rossio (zdroj:http://www.tunliweb.no/)

Dalším nádražím, které určitě stojí za více pohledů, než jen za ty na ceduli s odjezdy vlaků, je to ve středoportugalském AVEIRO. Je však třeba vyjít z nádražní haly, protože to nejzajímavější se nalézá venku, na fasádě. Modrobílé variace na průčelí původní nádražní budovy jsou tvořeny tradičními dlaždičkami azulejos,  které obzvlášť vynikají za slunečního světla. Ale nemusíte se bát, že zde tyto světelné podmínky nezastihnete. Slunečního svitu je zde, nedaleko bělostných aveirských pláží, během celého roku dostatek.



I další středoportugalské a studentské město COIMBRA, sídlo nejstarší portugalské university, se může pyšnit krásnou historickou nádražní budovou. Další z ukázek historizující architektury přelomu 19. a 20. století je rovněž stále funkční. Ale pozor, v Coimbře jsou nádraží dvě! Obě nádraží by se daly nazvat jako hlavní, a protože se asi Portugalci nedokázali rozhodnout, které je to hlavní a které to vedlejší, tak je šalamounsky pojmenovali jako stanice (Estação) A a stanice B. Není se čemu divit, sám bych se neuměl rozhodnout. Stanice označená jako Coimbra-B, je historicky starší a leží na hlavním železničním koridoru spojujícím Lisabon s Portem. Stanice Coimbra-A je novější, mnohem menší, ale leží téměř v centru města a určitě je i krásnější. 
 
Vlaková stanice Coimbra A
Mému srdci je ale určitě nejbližší nádraží v PORTU. Nádraží São Bento je ze všech dnes zmiňovaných historických budov nejmladší a bylo inaugurováno až v roce 1916.  Z venku působí vstupní budova nejméně zdobně, co však nenabízí z venčí, to bohatě vynahrazuje ve svém interiéru. Vstupní hala je od podlahy až ke stropu vyzdobená modrobílými výjevy z portugalské historie, portugalská obdoba Muchovi Slovanské epopeje je zde místo na plátně vymalována tradičně na dlaždicích azulejos. Mnohokrát jsem si je tu prohlížel i já, při čekání na odjezd vlaku do Aveira, Bragy, Guimaraese... S tím rozjímáním to v této nádražní galerii nesmíte však příliš přehánět, protože i zde v Portugalsku překvapivě vyjíždějí vlaky na čas! 







neděle 24. července 2016

Na s(coq) do Barcelos

Na (s)coq do Barcelos


Nebýt jedné velmi známé legendy, bylo by severoportugalské město BARCELOS (Barseluš), ležící v údolíčku řeky Cávado, na půl cesty mezi Bragou a atlantickým pobřežím, jen dalším běžným, pěkným, historickým a trochu ospalým portugalským "okresním" městem. Městem se středověkým mostem, hradem, několika kostely a příjemnou nákupní třídou. Bylo by, nebýt jedné velmi známé legendy.....

Kohoutci z Barcelos (zdroj:http://lounge.obviousmag.org/)



Tu legendu zná v Portugalsku úplně každý, a prostřednictvím obchodů se suvenýry, se dostává i do celého světa. Ne vždy však turisté tuší, co vlastně onen suvenýr v podobě malovaného kohoutka Galo do Barcelos symbolizuje. 

Tak tedy, bylo nebylo, kdysi dávno procházel městečkem Barcelos galicijský poutník směřující do nedalekého Santiaga de Compostela. Ve stejnou dobu, kdy se zde zastavil k odpočinku, bylo zdejšímu ctihodnému občanovi ukradeno nějaké stříbro. Poutník se stal okamžitě hlavním podezřelým a i přes svou nevinu byl bez důkazů odsouzen k smrti pověšením. Jeho posledním přáním bylo se setkat s těmi, kteří rozhodli o jeho vině. Byl tedy předveden k právě hodujícímu tribunálu, kde v čele seděl soudce a před ním na podnosu pečený kohout. Nebohý poutník v ten moment ukázal na tác s kohoutem a prohlásil: "Nechť je důkazem mé neviny, že až mě budou věšet, tak tento kohout vstane a zakokrhá". Soudce sice slovům poutníka příliš nevěřil, ale přesto nechal pečeného kohouta netknutého do doby popravy. Když přišel onen okamžik, kohout opravdu vstal a zakokrhal! Galicijský poutník byl propuštěn a mohl dále pokračovat ve své pouti. O několik let později se poutník do města vrátil a vztyčil zde na památku kamenný krucifix. 

Nevíme kolik pravdy se na této legendě zakládá, ale ten kamenný kříž Monumento do Senhor do Galo zde stojí dodnes. Pokud ho chcete spatřit i vy, zajeďte si do archeologického muzea v Barcelos, které se nachází v historickém centru na místě bývalého paláce vyvýšeného nad řekou. 

Kříž: Monumento do Senhor do Galo v archeologickém muzeu


A pokud budete mít to štěstí, tak jako já, tak v ulicích města můžete najít nejen tradiční kohoutky ve stáncích se suvenýry, které upomínají na onu legendu, ale i celou plejádu různě pomalovaných kohoutků ve velmi nadživotních velikostech. Nezapomeňte však, že jedinou správnou barvou originálního kohoutka z Barcelos je ta černá, černá symbolizující onoho soudcova upečeného kohouta.






Závěrem si ještě neodpustím jednu "kohoutkovou" poznámku. Každý z nás, kdo se kdy učil aspoň někdy portugalsky, nebo se o to alespoň pokoušel, má kohoutka z Barcelos spojeného s učebnicí, která nás již léta provází strastmi portugalštiny...a mnohé bude jistě ještě mnoho a mnoho dalších let provázet.

čtvrtek 7. července 2016

Pruhované pobřeží

Pruhované pobřeží


Kdesi jsem se dočetl, že 80% Portugalců nežije dál jak 80 km od pobřeží. Nevím, nakolik se toto konstatování zakládá na pravdě, ale rozhodně můžu potvrdit, že hlavně v letních měsících se Portugalské vnitrozemí a města vylidňují a Portugalci se houfně přesouvají k plážím, do letních domovů a sídel. Přes tisíc kilometrů atlantického pobřeží jim k tomu nabízí mnoho příležitostí a pěkných míst. Existuje však jedna výjimečná pobřežní destinace, kterou Vám dnes velmi rád představím.


Tím jedinečným místem je COSTA NOVA (Košta Nova), celým jménem Costa Nova do Padro. Malinkaté pobřežní městečko se nachází nedaleko středoportugalského AVEIRA a je obklopeno z jedné strany oceánem a písečnými plážemi a z druhé strany pak mělkou aveirskou lagunou. A na tomto z obou stran vodou obklopeném výběžku, se na sebe tísní pestrobarevné a pruhované domečky....


Už samotný název městečka COSTA = pobřeží, NOVA = nové, vypovídá o jeho historii. Celá původně rybářská oblast byla založena až relativně nedávno, až v roce 1808, kdy zde při tvorbě laguny vznikl právě tento písečný výběžek. A protože se tím oddálilo místním rybářům oceánské pobřeží, přesunuli se za ním blíž...a nepřesunuli se sem pouze samotní rybáři, ale i jejich zázemí v podobě malinkatých dřevěných přístřešků.


S útlumem rybářství ve dvacátém století se začaly pruhované rybářské "stodoly" postupně přeměňovat na letní plážové domky. Přibyly okna, balkónky, verandy, příčky a patra. Některé domky nahradily původní dřevo za kámen. Jen ty pestré barvy a pruhy zůstaly dodnes.



Nejen kvůli těmto pruhovaným domkům se sem vyplatí vyrazit. Tím dalším důvodem je jistě dlouhatánská písečná pláž anebo dřevěné promenády podél ní vedoucí. A pokud se zde ocitnete první srpnový víkend, tak potěšíte i své chuťové pohárky na Ria a Gosto - Festival de Marisco da Costa Nova, neboli festivalu mořských plodů. 




Jedinou menší komplikací, která by Vás neměla rozhodně od návštěvy odradit, je trochu horší dostupnost. Pokud nemáte půjčené auto, tak je potřeba se dopravit do centra Aveira k "jazykové škole", odkud zhruba každou hodinu vyjíždí autobusová linka až na svou konečnou v Costa Nova. Cesta je to trochu kodrcavá, zdlouhavá, a autobus zastavuje skoro na každém rohu, ale ty poloprázdné a čisté pláže Vám za to jistě budou dostatečnou odměnou.