pondělí 21. listopadu 2016

Vinho Verde alias vinný zelenáč

Vinho Verde alias vinný zelenáč


Ještě donedávna jsem jako nejeden Čech zastával poněkud zjednodušený názor na bílá a červená vína. Dlouho jsem vyznával jednoduché rozdělení: bílá vína jedině z Moravy, Čech, Rakouska, Německa, Alsaska a Zélandu a červená vína radši z těch regionů, kde mají dostatek tepla a slunce tj. z Itálie, Španělska, Francie, Austrálie, Kalifornie a samozřejmě z Portugalska. Dlouho jsem se tohoto pravidla držel i během pobytů v Portugalsku, ale jen do té doby, než jsem objevil kouzlo vína skrývajícího se pod trochu zavádějícím názvem VINHO VERDE (viňu verde) = zelené víno. 


"Zelené víno?" (upraveno z: http://www.starkey.com/)
Trochu rozpačitě jsem zíral na průzračnou skleněnou láhev, ve které se ukrýval lehce nažloutlý mok, který by ani barvoslepý neoznačil za zelený. A co víc, pod etiketou s nápisem Vinho Verde, jsem objevil i vína růžová či jasně červená!!! Začal jsem tedy ochutnávat a pátrat po původu tohoto označení.




Etiketa, podle které bezpečně poznáte, že pijete právě víno z regionu Vinho Verde

Název tohoto vína totiž neodkazuje na barvu vína či hroznů, ale na jeho mládí. Vinho Verde je totiž víno mladé, svěží a lehké. Je to prostě takový zelenáč mezi víny. A co víc, pochází z regionu, respektive z vinařské oblasti nesoucí stejné jméno, z oblasti Vinho Verde. A ačkoliv se co do rozlohy  jedná o jeden z největších portugalských vinařských regionů, až donedávna mu u nás (a ani ve světě) nebyla věnována větší pozornost.


Mapka podregionů oblasti Vinho Verde (gargantuanwine.com)
Region, který se nachází až v úplném severozápadním koutu země, až u hranic se španělskou Galícií, je stejně jako samotné víno, regionem svěžím, na portugalské poměry poměrně vlhkým a krásně zeleným! (přeci jen ta zelená barva). Pojďme si teď toto neobyčejné víno v několika bodech podrobněji představit:

  • Stejně jako u všech portugalských vín, tak i pro Vinho Verde je terroire tj. lokální geologické a klimatické poměry tím určujícím faktorem, který zdejším vínům dává své charakteristické vlastnosti. V oblasti mezi řekami Douro a Minho je to především dostatek vlhkosti, větrné a chladnější klima a žulový podklad - tyto faktory nahrávají spíše pěstování bílých odrůd révy a bílá vína tvoří více jak 80% zdejší produkce. Ale produkují se i zelená vína růžová a červená (krásný protimluv).
  • Velké množství malých pěstitelů a pestrost lokálních odrůd způsobuje, že je Vinho Verde většinou vínem scelovaným tj. získaným z několika různých odrůd. Mezi nejtypičtější odrůdy patří: červené - Amaral, Azal Tinto, Brancelho a mezi bílé - Arinto, Azal, Trajadura, Batoca, Loureiro a Alvarinho. Poslední dvě jmenované  se v poslední době využívají i pro jednoodrůdová (a dražší) zelená vína.
  • Výše uvedené odrůdy dodávají vínu typické senzorické vlastnosti: převážně světle citrínovou barvu, květinové a ovocné (často citrusové) aroma a chuť. Víno navíc dobře balancuje obsah cukrů a kyselinky vedoucí k jeho charakteristické svěžesti.
  • Vinho Verde mírně perlí (péttilance). Dříve vznikala perlivost ve víně tzv. druhotnou fermentací tj. malolaktickým kvašením. Dnes je jí docíleno přídavkem CO2 při lahvování. Jemná perlivost tak ještě více umocňuje svěží dojem. U jednoodrůdových vín a vín starších se však neprojevuje (absenci perlivosti lze rozpoznat i podle tvaru láhve - typ bourgogne).
  • Obsah alkoholu je u zeleného vína nižší a pohybuje se v rozmezí 8,5-12,5%. V Portugalsku je to velmi oblíbený nápoj řidičů, kteří kvůli nenulové toleranci alkoholu v krvi často zapíjí svůj oběd právě tímto vínem. 
  • Zelené víno je víno mladé, nearchivní a levné. Servírovat by se mělo podchlazené (6-10 stupňů) a výborně se hodí zejména k mořským plodům. Ale já ho velmi rád popíjím jen tak (především v horkém létě).
 Tradiční sklizeň ze žebříků v regionu Vinho Verde (https://alemdovinho.wordpress.com/)
Sepsáno v mé oblíbené pražské (i když ve skutečnosti portugalské) Oliveiře u několika sklenek lahodného zeleného vína, tak se tady taky aspoň na skleničku zastavte...


úterý 1. listopadu 2016

Karavanem po Portugalsku

Karavanem po Portugalsku


V jednom ze svých předchozích příspěvků (zde), jsem zmínil jako jednu z alternativních možností přepravy po Portugalsku i cestování v obytném karavanu. A zrovna před nedávnem jsem se z podobné cesty po Portugalsku vrátil. A nebylo to poprvé ani naposledy! 


Cestování karavanem (nejen po Portugalsku) totiž nabízí hned několik zásadních výhod: 

  1. Jste mobilní, takže se můžete dostat i na hromadnou dopravou nepřístupná místa.
  2. A každý den se tak můžete probouzet na jiném místě.
  3. Zároveň si vezete s sebou i své bydlení, takže nemusíte řešit noclehy, či časté vybalování a balení zavazadel.
  4. V karavanu je i lednička, takže občerstvení máte neustále při ruce.
  5. V případě potřeby je k dispozici i toaleta a sprcha.
  6. K většině typů obytných karavanů vám stačí jen řidičský průkaz B (v Portugalsku stačí český)
  7. Ušetříte za bydlení a dopravu! Půjčovné karavanu pro 6 osob vychází na cca 100-150 Euro na den (záleží, zda jedete v hlavní sezóně tj. červen až září, nebo mimo hlavní sezónu), plus něco utratíte za benzín a za dálniční poplatky. Pokud vás jede skupinka, náklady se rozpočítají a výsledná položka je pak velmi příznivá. 
  8. V Portugalsku je jen minimum omezení pro nocování v karavanu - nesmíte s ním nocovat snad jen přímo na plážích.
  9. Portugalsko má solidní množství skvěle vybavených kempů, kam čas od času musíte s karavanem stejně zajet pro dobití baterií, doplnění vody a vypuštění odpadu.
  10. A ty rána a večery s lokálními pochoutkami rozloženými na mobilním stolku obklopeným přáteli či rodinou usazených na skládacích židličkách před karavanem....
Z fotografie to tak nevypadá, ale posedávání před karavanem na parkovišti v Batalhe skýtalo krásný výhled na osvětlenou katedrálu

O nevýhodách se zde moc rozepisovat ani nemůžu, neboť mě jich moc nenapadá. Spíš jen ještě několik rad a doporučení: 
  • Uvnitř karavanu je to tak trochu jako s tetrisem. Vše má přesně dané místo a je potřeba se umět uskromnit a využít každičký úložný prostor. 
  • Uvedení do lůžkové úpravy (obzvlášť pokud cestuje maximum pasažérů) vyžaduje trochu zručnosti a trpělivosti, ale i v šesti jsme se dokázali krásně poskládat a pohodlně vyspat.
  • Nezapomeňte, že karavan má šířkové a výškové rozměry jiné než běžné automobily, ne všude s ním projedete, někdy budete muset improvizovat a couvat, a je důležité zejména sledovat dopravní značky s upozorněním na maximální výšku a vyhýbat se úzkým uličkám starých městeček a vesnic.
  • Je dobré si karavan včas zarezervovat v nějaké ze specializovaných portugalských autopůjčoven. Vhodné je i zvolit období mimo hlavní turistickou sezónu a hlavně dávat bedlivý pozor při instruktáži při přebírání vozu. 
  • Ideálně ob den do programu zařadit nocování v kempu. V Portugalsku jsou některé kempy skvěle vybavené a uzpůsobené právě pro obytné karavany, tyto je lepší mít dopředu zjištěné, ať pak zbytečně nehledáte až na cestě. 
  • Vyplatí se si k rezervaci karavanu připlatit za set nádobí a za rozkládací stolek a židle, což má většina půjčoven ve své základní nabídce.
  • Karavan je dobré navrátit čistý, s vypuštěným odpadem a dotankovaným na výchozí stav nádrže. Vyhnete se tak zbytečným a celkem vysokým dodatečným poplatkům.
A závěrem ještě několik obrázků z karavanových putování po Portugalsku:

Karavan v přírodním parku Arrabida

Karavan na nejjihozápadnějším místě Portugalska: Cabo de Sao Vicente

Karavan na trajektu při přejezdu ze Setúbalu do Troie

Karavany u vodní nádrže Albufeira de Alqueva

Karavan v Alenetejo před Monsaraz
A ještě s Monsaraz v pozadí
Se stádem koz přebíhajícím přes silnici

A samozřejmě na pláži

neděle 25. září 2016

Portugalský Ovar

Portugalský Ovar


Nenechte se zmýlit nadpisem! Dnes se nebudu zmiňovat ani o žádné portugalské variantě nám dobře známé vepřové pochutiny, ani jsem v nadpisu neudělal gramatickou chybu. Zhruba na půl cesty mezi Portem a Aveirem, zhruba uprostřed pobřežní železniční trati spojující tyto dvě severoportugalská města, totiž leží pro Čecha jménem poněkud kuriózní městečko nesoucí jméno Ovar. A že to není jen tak ledajaké městečko, a to nejen kvůli svému názvu, snad pochopíte po přečtení tohoto příspěvku.


Už hned na samotné železniční stanici si nelze nevšimnout krásných výjevů na modrobílých dlaždičkách, které pokrývají zdi na prvním nástupišti. A symbolicky tak tyto tradiční portugalské azulejos naznačují, jaká překvapení v městečku a v jeho okolí na vás mohou čekat. 

V samotném centru města se lze projít po promenádě vydlážděné modrobílými azulejos. I centrálně položený městský kostel Igreja Matriz de São Cristóvão je celý oděn do modrobílých dlaždiček.


Kostel Igreja Matriz de São Cristóvão v Ovaru
Za nejkrásnějšími fasádami z azulejos je však potřeba kousek popojet. V obci Cortegaça, v pěkné zahradě, leží krásně dlaždičkami dekorovaný farní kostel Igreja Matriz de Santa Marinha.
Igreja Matriz de Santa Marinha v Cortegaçe
A úplně nejpestřeji zdobeným kostelem, pestrobarevně odlaždičkovaným z vnějšku i zevnitř, je farní kostel Igreja Paroquial de Válega. Kostel přiléhající k místnímu hřbitovu se nachází ve stejnojmenné obci Válega, a ta leží jen o jednu železniční zastávku jižněji od Ovaru. 

Kostel Igreja Paroquial de Válega
Bohatě zdobené interiéry kostela Igreja Paroquial de Válega
Všechny tři kostely stojí rozhodně za návštěvu, ale i když slovo Ovar nemá v portugalštině stejný význam, tak jako v češtině, tak i po gastronomické stránce má toto městečko co nabídnout. I samotná Evropská unie se rozhodla o ochraně zeměpisným označením původu pro sladký Pão de Ló de Ovar. Tento nadýchaný piškotový dort, který je tradičně servírován v převázané papírové krabičce, má na povrchu tenkou hnědou kůrku a jeho základ tvoří pouze vejce, cukr a mouka.


Jeden ze svých nejsilnějších gastronomických zážitků jsem však nezažil v nějaké cukrárně, ale v pobřežní části Ovaru, v části Furadouro. Když mě můj kamarád a kolega z portské university Paolo pozval do svého rodného Ovaru k rodičům na oběd, tak mě nejprve dovezl sem. Nejprve jsem nechápal, proč míříme rovnou na pláž, ale nebylo to kvůli koupání, ale abychom stihli rybáře vytahující na pobřeží své rybami přetékající sítě. Přímo z nich jsem si pak měl vybrat rybu, kterou budu mít za pár okamžiků připravenou na talíři. Vůbec si už nevzpomínám, jakou rybu jsem si tenkrát vybral, ale co si pamatuji velmi živě je, že byla výtečná, že to určitě nebyla ani sardinka ani kapr, a že jsem jí rozhodně nedostal naservírovanou s chlebem, křenem a hořčicí.

Nejčerstvější ryby se pořizují přímo na pláži
Barevné rybářské čluny ještě stále zdobí mnohé portugalské pláže
Kristus nesmí v Portugalsku chybět ani v žádném rybářském člunu

neděle 18. září 2016

Lisabonem nahoru a dolů

Lisabonem nahoru a dolů


Nedávno jsme si v jednom z příspěvků procházeli sedm pahorků lisabonských. V závěru jsem vám v něm prozradil, že ne vždy se musí šplhat na pahorky pěšky a že v Lisabonu existuje i jiný způsob, jak se na ně dostat, aniž by to stálo příliš fyzických sil, což třeba v parném létě není vůbec na škodu. Pojďme si tedy dnes všech sedm pahorků projít znovu, ale tentokrát s pomocí tradičních a historických lisabonských dopravních prostředků: lanovek, výtahu a legendární žluté tramvaje č.28


Cestu na první tři pahorky tj. na COLINA DE SÃO JORGE (hrad), COLINA DE SÃO VICENTE a COLINA DE SANTO ANDRÉ, si lze usnadnit pomocí historické tramvaje č. 28. To, že linku stále obsluhují historické vozy z třicátých let, není nějakou nostalgickou záležitostí, ale nutností, neboť do úzkých a klikatých uliček starobylé Alfamy by se moderní a větší vozy prostě nevešly! 


Tramvaje linky číslo 28 se staly lisabonskou ikonou, která se promítla nejen ve stáncích se suvenýry na nespočet pohlednic, obrazů, magnetů, hrnků a miniatur, ale je to už taková turistická povinnost se s ní svézt. Jízdenku si lze koupit přímo u řidiče a nebo se vyplatí pořídit si celodenní jízdenku, která v sobě kromě tramvají zahrnuje i ostatní prostředky lisabonské městské dopravy. Jen jedno upozornění, s kufry se do tramvaje číslo 28 nedostanete! A někdy ani bez kufrů, ve špičkách a na vrcholu turistické sezóny se na výchozích stanicích čekají dlouhé fonty a na dalších zastávkách po trase pak už téměř není šance přistoupit. 



Na další z pahorků, na COLINA DE SANT'ANA, na ten nemocniční, vás přenese další tradiční lisabonský dopravní prostředek: lanovka (tedy pokud opravdu nepotřebujete na akutní ošetření, to je přeci jen lepší využít sanitku). Ascensor do Lavra, šplhající stejnojmennou ulicí až ke krásné Jardim de Torel, je asi nejméně známou lisabonskou historickou lanovkou, a tak je zde i nejméně turistů. Lanovka byla zprovozněna v roce 1884 a původně byla poháněna vodním a následně parním pohonem. Stejně tak, jako další dvě z historických lanovek, je však dnes již elektrifikována. V provozu je každý den od 8 ráno do 8 večer (v neděli od devíti).


Na návrší COLINA DE SÃO ROQUE, které sousedí s legendární čtvrtí Bairro Alto (bajru altu), proslavenou bujarým nočním životem, vás přenese další z lanovek: Ascensor da Glória. Lanovka pocházející z roku 1885 začíná své stoupání nedaleko náměstí Praça dos Restauradores a svou jízdy končí téměř u vstupu na nádhernou vyhlídkovou terasu Miradouro de São Pedro de Alcântara. V provozu je kromě pátku a svátků od 7:15 do půlnoci (v pátek do 0:25, o svátcích od 8:45 nebo 9:15 do půlnoci či půl jedné).



Od vyhlídky je to už jenom kousíček na šestý ze sedmi pahorků, na COLINA DAS CHAGAS. Zde se nabízí k usnadnění výstupu další lisabonský unikát. Krásný litinový zdobený výtah Elevador de Santa Justa (santa žušta), který byl vztyčen roku 1902 podle návrhů inženýra Raoula Mesnier de Ponsarda. Výtah spojuje dolní část centra tj. čtvrť Baixa (bajša), jejímž středem je nedaleké náměstí Rossio, s již zmíněnou čtvrtí Bairro Alto. Na střeše výtahu je pak nádherná vyhlídková plošina, na kterou se můžete vydat za drobné vstupné i pokud nepoužijete samotný výtah. 



Dle mého názoru je tím nejkrásnějším "elevátorem" třetí z historických lanovek: Ascensor Da Bica, která stoupá ke čtvrti Chiado, kousek od posledního ze sedmi pahorků lisabonských: COLINA DE SANTA CATARINA. Lanovka, která vede vzhůru směrem od řeky Tejo, pochází z roku 1892. Také byla původně na parní pohon, ale stejně tak, jako obě předchozí lanovky, byla i tato elektrifikována a všechny tři lanovky byly v roce 2002 prohlášeny za národní památky. V provozu je každý den kromě svátků od 7:00 do 21:00 ( v neděli a o svátcích od 9:00 do 21:00). 



Stejně tak, jako výtah Santa Justa, tak i všechny historické lanovky a tramvaj č. 28 jsou součástí systému lisabonské městské dopravy, platí na ně však samostatné (a vyšší) tarify, než na ostatní hromadné dopravní prostředky. Vyplatí se tedy pořídit nějakou z lisabonských nabíjecích karet (více zde). Ale zejména na vrcholu turistické sezóny musíte počítat s tím, že všechny tyto dopravní atrakce jsou v obležení turistů. Závěrem vám tedy prozradím ještě jednu užitečnou informaci, jak se přeplněným lanovkám, výtahům a tramvajím vyhnout: směrem dolů, jsou totiž téměř vždy prázdnější, než cestou vzhůru. Překvapivé a šokující zjištění, že ?

středa 14. září 2016

Porto jako na dlani

Porto jako na dlani


Téměř celé jedno desetiletí mi trvalo se vyšplhat až na její vrchol. Na vrchol ikonické věže Torre dos Clérigos (klériguš), nepřehlédnutelného symbolu města Porta, věže, která z panoramatu města trčí skoro stejně radikálně jako ta naše pražská televizní ze zástavby Žižkova.




Téměř deset let mi trvalo zdolat těch 240 schodů, deset let jsem se hlemýždí rychlostí 24 schodů za rok snažil překonat těch 76 výškových metrů. Nebylo tomu tak kvůli nějakému hendikepu, ani jsem netrávil těch celých deset let v útrobách věže ve snaze dostat se na její vrchol, ten důvod byl úplně jinde.

Každý, kdo zavítá do centra Porta, nemůže přehlédnout vysokánskou zdobenou věž přiléhající ke stejnojmennému katolickému kostelu Igreja dos Clérigos (Kostel duchovenstva, kléru). Kostel i věž byly vystavěny v polovině 18. století v barokním slohu dle návrhů italského architekta Niccola Nasoniho. Ani já jsem při své první návštěvě Porta v roce 2006 nepřehlédnul, ale čas na návštěvu věže jsem si v tom všem prvotním okouzlení Portugalskem prostě nenašel. 

O rok později jsem už v Portu trávil jako student mnohem delší dobu, ale ani tehdy jsem se na věž nedostal. Tak dlouho jsem výstup odkládal, až opět nezbyl čas. Slavnostně jsem si však slíbil, že až se do Porta vrátím příště, tak už si určitě tuto povinnost splním. Žel ani v následujících letech se mi můj závazek splnit nedařilo, a tak se z mého „nevýstupu“ na věž, stala taková má soukromá portská tradice a já Porto vždy opouštěl s nevysloveným slibem: „Tak snad příště“.


Pohled do útrob Igreja dos Clérigos

Až rok 2015 se stal průlomovým. Už jsem to prostě nevydržel a po téměř deseti letech odkládání se konečně odhodlal svůj závazek splnit. K výstupu na věž jsem si zvolil krásný slunečný den. V kavárničce nedalekého knihkupectví Livraria Lello, v tom nejkrásnějším na světě (o kterém jsem již psal zde), jsem si dal na posilněnou silný černý čaj, prohlídl knihu o portugalském baroku a pak už jsem se vydal k onomu kýženému vrcholu.

Co schod, to dva symbolické týdny mého dlouhotrvajícího portugalského uchvácení, jakoby mi cestou vzhůru ubíhal celý můj portugalský život pod nohama. A po těch téměř deseti letech, po těch 240 schodech, po těch šestasedmdesáti metrech to přišlo! Byl jsem na vrcholku Torre dos Clérigos, konečně! A ten nádherný výhled na „Cidade invicta“, na věčné město, jak se Portu také přezdívá, ten stál tedy rozhodně za to!

Výhled z věže na Praca de Lisboa
Výhled na park Jardim de Cordoaria
Výhled na staré Porto, katedrálu Sé, řeku Douro až ke sklípkům s portským ve Vila Nova de Gaia
Výhled směrem k náměstí Aliados
Až se do Porta vypravíte vy, rozhodně si ten výstup a výhled nenechávejte ujít. Už i já vím, že místo věčného odkládání, je lepší své cíle realizovat co možná nejdřív. Protože co kdyby vás třeba zítra přejel bagr? Svojí portskou tradici jsem od letoška upravil, a místo výstupu na Torredos Clérigos jednou za deset let, zde slavnostně slibuji, že při každičké návštěvě v Portu, dokud to jen bude v mých silách, vystoupám až na vrchol.


neděle 4. září 2016

Lisabonská Ginjinha

Lisabonská Ginjinha


Ne, nejsou to prosklené dveře příletové haly letiště Portela, nejsou to ani brány odbavovacích hal lisabonských vlakových nádraží Rossio, Santa Apolonia či Oriente, a nejsou to ani cvakající turnikety přístavního terminálu v Cais do Sodré, ne, já vždy do Lisabonu vstupuji obyčejnými dvoukřídlými dveřmi nad nimiž se leskne nápis "A Ginjinha".


Pokaždé, když se vracím do Lisabonu, tak spěchám právě sem, do uličky Largo de São Domingos, na doušek višňového likéru. Ten likér nese stejné jméno, jak hlásá nápis nad dveřmi: GINJINHA (žinžiňa). Likér i samotná nálevnička jsou opravdovými lisabonskými legendami. Místem, kam se chodí pouze na stojáka, protože miniaturní plocha ani víc nedovolí, a tak se zde již více jak 170 let postává, povídá a popíjí... 


Pohled do útrob nálevny (zdroj: http://150anos.dn.pt/)
V celém Lisabonu (a ostatně i v celé zemi) je mnoho jiných míst, kde si lze tento sladký višňový likér dát, ale zde již pátá generace rodiny Espinheira servíruje do malých kalíšků tu svojí "pravou a jedinečnou" GINJU (žinžu). Za těch pět generací se tu toho moc nezměnilo: pokladna, jeden pult a police s láhvemi. Jen ty čističe bot zde již nenajdete.

Čističi bot před "výčepem", 80. léta 20. století (zdroj: http://150anos.dn.pt/)
Ani samotná receptura likéru, kterou podle legendy uvedl na světlo světa mnich Francisco z kostela Santo António, se vůbec nezměnila. Mnich Francisco nechal macerovat višně v brandy (aguardente) a po přidání správného poměru vody, cukru a skořice docílil vzniku tohoto likéru obsahujícího výsledných 23% alkoholu. Za jeden rok vyprodukuje rodinná firma 150 000 litrů likéru a více jak 90% z tohoto množství se zkonzumuje zde v Portugalsku, jen něco málo se tedy dostane na vývoz. I z tohoto hlediska je proto téměř povinností se zde aspoň na jeden pohárek ginjinhy zastavit. Jediné, co je potřeba si dopředu dobře rozmyslet je, zda si dát likér "com elas"  tj. "s nimi" a nebo "sem elas" tj. bez nich, myšleno s a nebo bez višní, které plavou na dně každé láhve.



A pokud ani teď nejste přesvědčeni, že právě zde servírují tu nejlepší ginjinhu, tak si stačí přečíst ceduli, která visí na zdi napravo od vchodu: 

"é mais fácil com uma mão
dez estrelas agarrar
fazer o sol esfiar
reduzir o mundo a grude
mas ginja com tal virtude
é dificil de encontrar"

hodně amatérsky přeloženo asi jako:

"je snazší jednou rukou 
deset hvězd lapit,
slunce zchladit,
zmenšit svět,
ale ginju takových kvalit
je těžké objevit"